Bankovní institut vysoká škola

Katedra práva

Odpovědnost za vady v rámci kupní smlouvy a smlouvy o dílo

Bakalářská práce

Autor: ▇▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇▇▇

Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: ▇▇▇▇. ▇▇▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇▇▇▇▇▇, Ph.D.

Praha Duben, 2015

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 28. Dubna 2015 …………………………

▇▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇▇▇

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá porušením smlouvy, konkrétně pak aspekty vadného plnění a související odpovědnosti za vady. Jelikož je tento jev v obchodních vztazích velmi častý, zaměřil jsem se v této práci na legislativní úpravu tohoto jevu doplněnou judikaturou soudů. Nejprve práce rozebírá právní úpravu smluv jako takových uzavíraných v obchodní praxi a dále pak obecnou úpravu odpovědnosti za vady. Konkrétní části této práce jsou pak věnovány odpovědnosti za vady z kupní smlouvy a smlouvy o dílo, Hlavní kapitola práce je pak rozdělena do podkapitol popisujících vady a vadné plnění obecně, práva z vadného plnění, uplatnění těchto práv a další důsledky vadného plnění na uzavřenou smlouvu. Práce je koncipována za účelem shrnutí platné právní úpravy, doplněná ustálenou judikaturou obecných soudů.

Klíčová slova

Odpovědnost za vady, nový občanský zákoník, kupní smlouva, smlouva o dílo, porušení smlouvy, vadné plnění 

Annotation

This Bachelor's thesis deals with breach of contract, specifically with aspects of defective performance of the contract and associated liability for defects. This phenomenon is very common in business relations, so in the thesis I focused on the legislation in the Civil Code supplemented with jurisprudence. At first thesis analyzes the legislation of contracts concluded in business and further the liability for defects in general. Specific parts of this thesis are devoted to liability for defects of the purchase agreement and the contract for work. The main part of the thesis is divided into subchapter describing the defects generally, a specification of rights of defective performance, exercice of those rights and other consequences of defective performance on the primary contract. Thesis is conceived as an overview of current legislation, supplemented with settled jurisdiction of courts.

Key words

Liability for Defects, New Civil Code, Purchase Contract, Contract for Work, Breach of Contract, Defective Performance

Úvod

Pacta sunt servanda. Právní zásada inkorporována do všech rozvinutých právních řádů. Avšak co nastane při nedodržení této zásady, kdy nebude ujednaná smlouva dodržena? K porušení smluvní povinnosti pojí civilní kodexy různé následky pro zavázané smluvní strany. V důsledku porušení smlouvy vzniká určitá odpovědnost smluvní strany, která smluvní delikt zavinila, nebo pod jejíž sféru vlivu je ten který smluvní exces zařazen.

V této práci se pak zaměřím na rozbor porušení smluvní povinnosti, spočívající v bezvadném plnění. Oblast vadného plnění, případná odpovědnost za vady a práva z vadného plnění jsou velmi zásadní otázkou v obchodních vztazích a snad každý podnikatel účastnící se hospodářské soutěže se již setkal s vadným plněním protistrany a byl postaven před situaci domožení se svých práv z vadného plnění. Úspěšné sporování vadného plnění má pak velmi často zásadní vliv na samotnou hospodářskou činnost subjektu, kdy ve spletitých obchodních vztazích, otázky vadného plnění a přiznání odpovědnosti z vadného plnění, znamenají značné finanční částky.

Důvodem k mé volbě tohoto tématu je pak výše zmíněná „obvyklost“ právní situace vadného plnění v obchodní a podnikatelské sféře a dále celkem nová právní úprava této oblasti v souvislosti s přijetím nového civilního kodexu, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Cílem práce je rozbor jednotlivých aspektů vadného plnění, odpovědnosti za vady a práv z vadného plnění s tímto spojených, zakotvených v platné legislativě, za doplnění stávající judikatury soudů. Práce je zaměřena na oblast podnikatelské sféry a praktických situací vyvstávajících ze vztahů mezi podnikateli v hospodářském styku.

Obsah práce je rozčleněn, kdy v úvodních kapitolách bude nejdříve rozebrána problematika samotného právního úkonu, jako základního elementu vedoucího k uzavření smlouvy a sjednání konkrétního závazku. Dále se práce bude zabývat rozborem smluvního práva obecně, ve zvláštních kapitolách následně smlouvou kupní a smlouvou o dílo. Hlavní část práce bude věnována vadám, odpovědnosti za vady a právům z vadného plnění, upraveným v obecné části a dále ve zvláštní části občanského zákoníku, která se váže k jednotlivým smluvním typům. V této části bude řešena komplexně legislativní úprava práv z vadného plnění a jejich následné uplatnění s ohledem na ustálenou judikaturu.

1. Právní jednání

Nejvýznamnějšími právní skutečností je právní jednání upravené v § 545¹ a násl. zákona č. 89/2012 sbírky, občanském zákoníku (dále jen „NOZ“). Právní jednání, které má vyvolat nebo má být schopno vyvolat právní následky, (např. návrh smlouvy, uzavření smlouvy apod.) musí splňovat zákonem stanovené náležitosti. Základním obsahovým prvkem právního jednání je projev vůle jednající osoby. Vůle sama, tak i její projevení musí být ve vzájemném souladu. Shoda vůle a jejího projevu nastává, je-li vůle projevena způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co účastník projevit chtěl. Právním jednáním, vůlí, shodou vůle a jejího projevu v  závazkových vztazích se ve svých rozhodnutích zabýval i Nejvyšší soud České republiky: „Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio).“²

1.1. Náležitosti vůle a projev vůle

Vůle je vnitřní psychický vztah jednajícího k zamýšlenému (chtěnému) právnímu následku. Vůle je založena na tom, jaké právní následky chce účastník svým jednáním vyvolat. Má-li být vůle právně relevantní, musí být projevena navenek určitým objektivně poznatelným způsobem. Samotná vůle bez projevu nemůže vést ke vzniku právního jednání, o právní jednání však nejde ani v případě projevu, který není založen na vůli jednajícího (např. vedení ruky při podpisu, reflexní pohyby, mluvení ze spaní apod.). Vůle může být projevena konáním, či nekonáním.

Základní náležitostí vůle je její existence, neboť bez vůle nemůže vzniknout právní jednání. Za existenci vůle nemůže být považován např. mimoděčný projev (např. trhnutí hlavou, byť by připomínalo přikývnutí).

Vůle musí být vážná, čímž je řečeno, že jednající subjekt chce způsobit právní následky spojené s jeho jednáním, tedy že projevuje vůli proto, aby takové právní následky vyvolal. Vážnost projevu vůle není tedy žert nebo vůle projevena při hře, výuce. Vůle musí být určitá a srozumitelná.

1.2. Vznik Právního jednání

Při vzniku právního jednání je významné, zda se jedná o jednání jednostranné či dvoustranné v případě jednostranného jednání záleží na tom, zda je adresované či neadresované.

Jednostranné neadresované právní jednání (např. závěť) vzniká samotným projevem vůle. Naproti tomu jednostranné adresované právní jednání (např. odstoupení od smlouvy) ke svému vzniku vyžaduje, aby byl projev vůle učiněn vůči jeho adresátovi. Pokud není adresát projevu vůle přítomen, vzniká právní jednání až v okamžiku, kdy projev vůle adresátovi dojde.

Dvoustranná právní jednání (smlouvy, dohody) vznikají zásadně na základě smluvního konsenzu. Smluvního konsenzu se dosahuje obvykle na základě návrhu na uzavření smlouvy a jeho přijetí. Smluvní konsenzus může být vytvořen i jiným způsobem, i v tomto případě platí, že smlouva vzniká okamžikem, kdy bylo konsenzu dosaženo.

1.3. Náležitosti, platnost a účinnost právního jednání

Platné právní jednání vyvolává zamýšlené právní následky, na jejichž způsobení byla vůle jednajícího zaměřena. Platnost právního jednání je zásadně vázána na naplnění jeho náležitostí, pouze výjimečně může být jednání platné, přestože některou náležitost nemá (např. když je právní jednání v rozporu se zákonem, který nemá za následek jeho neplatnost).

Náležitosti právního jednání se obvykle dělí na náležitosti subjektu (právní způsobilost a způsobilost k právnímu jednání), náležitosti vůle (svoboda), vážnost a vůle prostá omylu, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu právního jednání (možnost a dovolenost).

Od platnosti právního jednání je potřeba odlišovat jeho účinnost. Účinné právní jednání je takové, které bezprostředně vyvolává příslušné právní následky. Je-li právní jednání platné, je také způsobilé vyvolat odpovídající právní následky, jeho účinnost však může být vázána na naplnění určitých skutečností, které se projeví teprve v budoucnu (podmínky a doložky času).

1.4. Neurčitost a nesrozumitelnost jako vada právního jednání

Jak už bylo řečeno právní jednání je projev vůle, zaměřený na vyvolání právních následků. K tomu, aby vůle jednajícího mohla zamýšlené právní následky vyvolat, je nezbytné, aby byla projevena srozumitelně a určitě. Projev vůle je srozumitelný a určitý tehdy, je-li možno zjistit, jaké právní následky má projev vůle způsobit, teda jaká práva a povinnosti a jakým způsobem má právní jednání založit, změnit nebo zrušit.

Srozumitelnost se týká výrazové stránky projevu vůle. Projev vůle není srozumitelný, pokud výrazům, kterými je vůle sdělována, nelze porozumět, takže se nelze seznámit s obsahem projevované vůle (nečitelné písmo, nesrozumitelné zvuky).

Určitost se týká obsahové stránky projevu vůle. Projev vůle není určitý, pokud použité výrazy nejsou po obsahové stránce dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevovaná vůle vyvolat.

2. Smlouva obecně

Procesem uzavření smlouvy se rozumí postup a sled kroků, v jejichž důsledku vzniká smlouva. Jde o dominantní právní institut, jehož prostřednictvím se uskutečňují iniciativy, zájmy, preference a potřeby subjektů občanskoprávních vztahů v podmínkách tržního hospodářství, svobodné soutěže a konkurence vznikající na základě jejich oboustranných shodných projevů vůle. Jako složený projev vůle dvou nebo více smluvních stran nevzniká smlouva najednou, ale až okamžikem, kdy se projev vůle navrhovatele a příjemce bez výhrad setkají. Návrh smlouvy přitom musí být dostatečně určitý a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele vůle navrhovatele být tímto návrhem vázán. V procesu kontraktace, tzn. v procesu sjednávání a uzavírání smlouvy, si navrhovatel a akceptant mohou své role i několikrát vyměnit. Smlouva může být obecně uzavřena jak ve formě písemné (listinné), tak ve formě ústní. Kdy je podmínkou platnosti smlouvy písemná forma, stanoví zákon (např. smlouva o převodu nemovitosti). Základním předpokladem, který musí strany naplnit v případě, že chtějí uzavřít smlouvu, je dohoda o podstatných náležitostech smlouvy.

Smlouva je i nejčastější důvod vzniku závazků. Úprava, která byla dříve obsažena jednak v občanském zákoníku a v modifikované podobě i v zákoníku obchodním. Nyní je úprava všech těchto smluv obsažena v občanském zákoníku a to i pro vztahy dříve nazývané jako obchodně právní. NOZ tedy odstranil existující dualismus mezi smlouvami občanskoprávními a obchodněprávními, přičemž tímto počinem odstranil mnoho sporů mezi stranami spočívajících na skutečnosti, zda danou smlouvu podřadit pod občanský zákoník či obchodní zákoník a s tím související rozdílné instituty např. promlčení či práva z odpovědnosti za vady.

Jak už bylo řečeno, tak obecně může být smlouva uzavřena jak ve formě ústní, tak i písemné, pokud zákon nestanoví písemnou formu.

Písemná forma smlouvy může být stranami zvolena i v případě, že to zákon nepředepisuje, a to dohodou smluvních stran. Pokud k písemnému uzavření smlouvy dojde, měla by být i písemně měněna.

Lze se připojit k názoru, že písemná forma smlouvy je v zájmu jednoznačného postavení smluvních stran a přesného vymezení jimi ujednaných práv a závazků vždy daleko vhodnější. Tento názor zastává velká část odborné veřejnosti i podnikatelů samotných, a to i v případech, kdy písemná forma smlouvy není zákonem výslovně požadována. Výjimkou snad mohou být pouze smlouvy týkající se tzv. bagatelních záležitostí.

2.1. Zásady smluvního práva

Smlouvy podle občanského práva jsou v prvé řadě ovládány autonomií vůle jejich subjektů tzv. smluvní svobodou či smluvní volností. Tato zásada smluvní autonomie vůle subjektů v občanském právu znamená, že závisí zásadně na jejich úvaze, rozhodnutí a sebeurčení, zda zejména konkrétní smlouvu vůbec uzavřou či nikoli. NOZ tuto zásadu autonomie vůle velkou měrou podpořil a v podstatě uzákonil, až na kogentní výjimky, že si strany smlouvy mohou dohodnout, co chtějí.

2.1.1. Smluvní autonomie

Smluvní autonomie, prostor smluvní svobody stran vytvořený normami objektivního práva (soubor pravidel chování, vytvořený státem v určité zvláštní formě a státem vynutitelný například zákony atp.) v oblasti soukromého práva. Vyplývá nejen z dispozitivních právních norem, ale i z ústavně zakotvené zásady legální licence, podle níž je fyzickým a právnickým osobám zákonem dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, je tomu tak např. v oblasti spotřebitelských smluv, kde zákon stanoví, že smluvní ujednání stran spotřebitelských smluv se nemohou odchylovat od zákona v neprospěch spotřebitele. V posledních letech se objevil nárůst sporů ze spotřebitelských smluv na což NOZ reagoval přísnými ustanoveními ve prospěch spotřebitele, které jsou kogentní povahy a nelze je v neprospěch spotřebitele měnit a to, ani když s tím spotřebitel souhlasí. Vše je chráněno sankcí neplatnosti ujednání smluv uzavřených v neprospěch spotřebitele.

Další zásada platí v podmínkách tržního hospodářství, kde smlouvy mají mezi právními důvody jednu z nejvýznamnějších rolí. Tato zásada se týká jednou už uzavřených smluv, které mají být dodržovány (Pacta sunt servanda), je to zásada, která symbolizuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva vůbec. Bez dodržování uzavřených dohod by nemohl existovat obchod i jiné společenské vztahy. Nedodržení smluv je v právním státě protiprávní. Tento protiprávní stav zároveň hrubým způsobem narušuje zásadu právní jistoty uplatňující se v celé sféře soukromého práva; svými důsledky se promítá i do zásady ochrany dobré víry, zásady ochrany práv třetích osob aj. Nedodržováním dohod ve svých důsledcích dochází koneckonců k nežádoucímu narušování soukromého života lidí v jeho nejrozmanitějších oblastech.

Smluvní strany se v prvořadém zájmu musí snažit, aby vše co souvisí se smlouvami, které uzavírají, bylo smluvními stranami formulováno v souladu se zákonem i s jeho účelem, s dobrými mravy a v jejich rámci v souladu s uplatňující se zásadou clara pacta, boni amici (jasné smlouvy dělají dobré přátele). Proto lze jednou uzavřenou smlouvu změnit či zrušit jen se souhlasem druhé smluvní strany. Písemně uzavřená smlouva může být souhlasně změněna či zrušena rovněž jen písemně. Jednostranně od smlouvy odstoupit je možno jen výjimečně, a to buď tam, kde to je smluvními stranami dohodnuto, nebo kde to stanoví zákon. NOZ stanoví odstoupení od smlouvy v případech, kdy po druhé smluvní straně nelze spravedlivě požadovat setrvání na smlouvě, např. pro nezaplacení sjednané kupní ceny kupujícím u kupní smlouvy nebo nezaplacením ceny díla v případě smlouvy o dílo.

2.1.2. Dobré mravy

Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

3. Smlouva uzavíraná se spotřebitelem

Ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem představují základní úpravu ochrany spotřebitele v oblasti soukromého práva. Jde o úpravu relativně kogentní, jak vyplývá z § 1812 NOZ odst. 2 (K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje³), ledaže zákon stanoví jinak. Odchýlení v neprospěch spotřebitele vede k tomu, že se k takovému odchýlení nepřihlíží. Jinak stanoví zákon. V podstatě jde o zvláštní způsob ochrany slabší strany. Je nutné ji proto vnímat v kontextu dalších ustanovení, která ji mohou v konkrétním případě doplňovat (např. úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem)

3.1. Spotřebitel

Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Spotřebitel je vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Toto plyne ze směrnic práva Evropské unie. Základní vlastností, která vymezuje spotřebitele, není spotřeba. Spotřebitel bude sice často ten, kdo nakupuje služby nebo věci pro osobní potřebu svou nebo osob blízkých, ale spotřebitelem může být i ten, kdo dodává věc nebo služby podnikateli (např. informace, nájem nebytových prostor, starožitnost či úvěr).

4. Kupní smlouva

Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.

Nová úprava v NOZ přináší sjednocení dosud oddělené kodifikace úprav v občanském a obchodním zákoníku.

Koupě je úplatný závazek, jehož účelem je převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího.

4.1. Předmět koupě

Předmětem koupě může být věc. Není při tom rozhodné, zda věc fakticky existující, nebo věc, která má teprve v budoucnu vzniknout. Z téhož pohledu je pak také nepodstatné, zda vlastnické právo k prodávané věci již v okamžiku uzavření kupní smlouvy náleží prodávajícímu, nebo zda mu vlastnické právo vznikne až v budoucnu.

Věc je v NOZ (§ 489 – Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí⁴) a je vnímána šířeji než dosud:

- a to jako vše co slouží potřebám lidí a je odlišné od člověka, i když v případě

lidského těla je činěna výjimka, kterou je třeba pro problematiku koupě zmínit. Např. podle § 112⁵ NOZ, který zakládá fikci, podle níž jsou za movité věci považovány i části lidského těla, které jsou obnovitelné a oddělitelné bezbolestně bez znecitlivění. Tak není pochyb o tom, že na základě kupní smlouvy je možné prodat i takovouto část lidského těla jako movitou věc.

Za věc lze také považovat např. elektrickou energii, plyn, vodu a teplo. Kupní smlouvu je možné také aplikovat na živé zvíře, ale ne jako na věc. Pojem zvíře je stanoven v § 494⁶ NOZ: Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Prodávající je zavázán umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva, nikoliv že je zavázán na kupujícího vlastnické právo převést, jelikož ne vždy musí v okamžiku uzavření smlouvy existovat vlastnické právo k předmětu, případně nemusí náležet prodávajícímu. To, že je prodávající zavázán umožnit nabytí vlastnického práva, navazuje také na dosavadní právní úpravu v obchodním zákoníku. Nejprve v § 409 ObchZ zákonodárce předpokládal povinnost převést vlastnické právo, avšak následně v § 411 ObchZ již jako povinnost prodávajícího stanovoval umožnění nabytí vlastnického práva ke zboží. Důvodem je zde možnost koupě věci od nevlastníka, která může být realizována např. na základě zprostředkování (§ 2245 NOZ a násl.). Dále je také třeba připustit možnost prodeje něčeho, co bylo součástí jiné věci, ať již movité nebo nemovité. I v tomto případě vzniká kupujícímu vlastnické právo k předmětu koupě až v okamžiku, kdy se součást stane samostatnou věcí v právním smyslu, tedy oddělením věci od věci hlavní. V případě, že je prodáváno to, co je součástí nemovité věci, posuzuje se závazek jako koupě movité věci a to podle § 2085 NOZ. Jako koupě movité věci se posoudí každá koupě, jejímž předmětem není nemovitá věc, jakož i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující podle smlouvy nabýt součást po oddělení jako věc movitou. Za kupní smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit.

4.1.1. Stav předmětu koupě

Zákon vychází z předpokladu, že prodávající a kupující v kupní smlouvě ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. Tato ujednání mohou být obsažena přímo v textu kupní smlouvy, ale často (v případě jakosti a provedení) jsou řešena v rámci dokumentace, na niž smlouva odkazuje (obchodní podmínky, přílohová dokumentace, technické normy, vzorky apod.).

Prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě.

Množství zboží může být uvedeno přesně nebo přibližně. Přesné určení množství zboží bude uvedeno v jednotkách, které budou přesně vymezené a oběma stranám známé.

Přibližné určení množství je množství zboží určené s určitou tolerancí, kdy si mohou smluvní strany toleranci sjednat. Zákon mluví o přibližném určení množství. Strany sjednávají rozsah tolerance (odchylky), mohou také sjednat možnost odchylky v obou směrech, nebo pouze v jednom směru, buď plusovou, nebo minusovou. Mohou samozřejmě také sjednat jiný rozsah odchylky pro minusovou a pro plusovou odchylku. Množstevní tolerance může být sjednané nebo může vyplývat i ze samé povahy zboží.

Jestliže jde o určení množství zboží s tolerancí a rozsah tolerance nestanoví smlouva, může se množství skutečně dodaného zboží odchylovat od množství sjednaného ve smlouvě až o 5%, ale jiná výše může vyplývat – nestanoví-li toleranci smlouva – i z předchozí praxe mezi určitými stranami nebo z obchodních zvyklostí pro daný druh zboží.

Jakost zboží může být ve smlouvě určena:

• slovním popisem

• odkazem na určitou technickou normu

• podle vzorku nebo předlohy

• podle vzorku a slovního popisu

I když se k pojmům jakost a provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány, se postupuje tak, že pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel. V těchto případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného použití. Nejprve je tedy při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium obvyklý účel pro daný předmět koupě, tedy účel, ke kterému se obvykle užívá.

4.1.2. Určení stavu podle vzorku

Smluvní strany se mohou dohodnout na tom, že předmět koupě bude odpovídat předem dohodnutému vzorku nebo předloze. Na vzorek či předlohu může být navázána jakost i provedení věci, tedy zjednodušeně řečeno kvalita i design věci. Ujednání musí být dostatečně určité tak, aby je bylo možno odlišit od případů, kdy vzorek slouží pouze pro orientaci kupujícího, resp. pro reklamní či propagační účely. Záleží na dohodě stran a potřebách konkrétního obchodního případu, zda vzorek či předloha bude sloužit k porovnání pouze při odevzdání věci, nebo zda vzorek bude k dispozici pro případ uplatnění následných práv z kupní smlouvy v případě vad. Pro druhý z těchto případů je nezbytné zajistit uchování vzorku či předlohy tak, aby bylo možné jejich využití.

Není vyloučeno, aby strany určily jakost a provedení popisem ve smlouvě a zároveň též prostřednictvím vzorku či předlohy. V případě, že dojde k rozporu mezi popisem ve smlouvě a vzorkem či předlohou, je určující popis ve smlouvě; věc je tedy třeba porovnávat právě s tímto popisem. Vychází se tedy z toho, že popis ve smlouvě je to, co bylo mezi stranami dohodnuto. Jsou-li však určení jakosti a provedení rozdílná, avšak nikoli rozporná, tedy je možné je u daného předmětu koupě kombinovat, je třeba, aby věc odpovídala současně smlouvě i vzorku nebo předloze. Není pochopitelně možné, aby měl předmět koupě dvě různé barvy či tvarová provedení, ale je jistě možné, aby v případě, že jedno z určení obsahuje širší okruh kvalitativních vlastností, byla kupujícímu odevzdána věc s tímto širším okruhem vlastností.

4.1.3. Balení

Stejně jako v případě jakosti či provedení platí i pro obal, že se jedná o úpravu, kterou je třeba nechat v první řadě na dohodě smluvních stran, neboť praktický život v podstatě nedovoluje, aby obecná právní úprava řešila takto konkrétní pravidlo. Balení závisí nejen na předmětu koupě, nutnosti a složitosti manipulace s ním, ale též na způsobu jeho odevzdání a převzetí, na množství, druhu přepravy atd. Zákon proto upravuje pouze obecné pravidlo pro případ, že způsob balení není dohodnut a ukládá prodávajícímu zabalit věc způsobem, který odpovídá zvyklostem v oblasti prodeje dané věci, případně v daném obchodním odvětví. Není-li možné takovouto zvyklost najít, pak platí, že je třeba najít takové balení, které umožní uchování věci a její ochranu. Co umožní uchování a ochranu věci, bude třeba opět posuzovat ve vztahu k věci samotné, k dohodnutému způsobu jejího odevzdání a převzetí, případně ke zvolené formě přepravy.

Je do určité míry otázkou, do jakého okamžiku má být příslušná kvalita obalu zajištěna, neboť obalový materiál nemusí být nutně součástí dodávky, tzn., může se například vracet prodávajícímu či dopravci. Obecně lze zřejmě považovat za nezbytné, aby obal byl zajištěn do chvíle, kdy přejde nebezpečí škody na věci na kupujícího.

4.1.4. Určení přibližného množství

Určení množství je významným parametrem obsahu kupní smlouvy, a to jak u věcí určených individuálně, tak genericky (tj. podle počtu, míry, váhy). Bez adekvátního určení množství nelze řádně určit předmět koupě. Tím není míněno, že kupní smlouva musí vždy obsahovat číselné vyjádření, ale z jejího obsahu musí být zjistitelné, jaké množství se má na mysli. K takovémuto určení může sloužit například kupní cena. Předmětné ustanovení však nemíří na situace, kdy k určení množství nedošlo, ale pouze na situace, kdy množství je určeno, ale nikoli exaktně, nýbrž přibližně, a dále pak na situace, kdy množství může být určeno i přesně, avšak z povahy předmětu koupě vyplývá, že dokonale přesné množství při jeho dodání nelze zajistit. V případě genericky určených věcí není tento postup neobvyklý, zejména tehdy, není-li možné předem určit přesné množství z objektivních důvodů. Obvykle jde například o velké dodávky různých surovin, které v rámci těžby, úpravy, skladování, transportu a jiných okolností podléhají určitým přirozeným výkyvům. Zpravidla v takovýchto případech strany zvolí příslušné ujednání ve smlouvě, případně s tím počítají různé obecné dodací podmínky či pravidla v odvětví, nicméně pokud tomu tak není, stanovil zákonodárce pravidlo, z něhož plyne, že přesné množství, a tedy odklon od dohodnutého základního rozsahu, určí prodávající. Tento přístup právě reflektuje skutečnost, že přesný objem dodávky má prodávající ve své moci, a dává se mu tak možnost, aby to byl právě on, kdo v povolené toleranci určí, kdy je příslušná povinnost z hlediska množství splněna.

Pokud se tedy odchylka, která byla řečena už dříve, pohybuje v rozpětí 5% jak nahoru tak i dolů oproti množství, které je ve smlouvě uvedeno, ať již jako přibližné, nebo jako přesné, považuje se plnění za řádné z hlediska množství.

4.2. Kupní cena

Při stanovení kupní ceny se obecně vychází ze smluvní volnosti stran. Stanovení výše kupní ceny však již není možné považovat za jednu z podstatných náležitostí, která musí být v kupní smlouvě výslovně vyjádřena. Pojmovým znakem koupě je jen úplatnost (povinnost zaplatit kupní cenu). Strany mohou vyjádřit vůli cenu neurčovat, tj. postupovat podle § 2085 NOZ odst. 2 (mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává⁷) případně cenu ve smlouvě neuvést. § 2080 NOZ již neobsahuje povinnost, aby kupní cena či způsob jejího určení byly uvedeny ve smlouvě. Absence určení výše kupní ceny přímo v kupní smlouvě tak například není překážkou povolení vkladu do katastru nemovitostí.

Jestliže se strany rozhodnou a ujednají si, že chtějí uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, použije se pro stanovení kupní ceny pravidlo, které je upraveno v § 2085 NOZ odst. 2. Toto ustanovení je sice zařazeno do úpravy koupě movité věci, ale použije se i na případy koupě věci nemovité, jelikož tam zvláštní pravidlo upraveno není a § 2131 NOZ stanoví, že se na koupi nemovité věci přiměřeně použijí ustanovení o koupi věci movité. V případě, že strany mají možnost dle své vůle uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, není možné kupní cenu považovat za podstatnou náležitost smlouvy, jelikož tak strany mohou učinit mimo samotnou smlouvu.

Výše kupní ceny záleží obecně na dohodě stran. V určitých případech však právní předpis stanovuje určité limity. Předchozí občanský zákoník upravoval následky sjednání ceny v rozporu s obecně závaznými předpisy (zejména se zákonem o cenách). Nová právní úprava již toto omezení nezakotvuje v rámci koupě, ale v obecných ustanoveních o obsahu závazků v § 1792 odst. 2 NOZ (byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách, platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná⁸). Jinými instituty, které omezují strany ve svobodném určení výše kupní ceny, jsou laesio enormis (Neúměrné zkrácení) a lichva (upravené v § 1793 až 1797 NOZ). V této souvislosti je třeba také připomenout, že v zásadě na svobodné určení ceny bude mít vliv i § 1765 NOZ a násl., který předpokládá možnost obnovení jednání o smlouvě, jestliže se změní okolnosti tak podstatným způsobem, že vznikne hrubý nepoměr plnění nebo se sníží hodnota věci.

4.2.1. Určitost ceny

Výše ceny nemusí být podle § 2079 NOZ stanovena přímo v kupní smlouvě. Rozhodnou-li se však strany v kupní smlouvě cenu určit, musejí tak učinit dostatečně určitě. Za cenu určenou v kupní smlouvě je třeba považovat též cenu uvedenou v ceníku či obchodních podmínkách, na něž kupní smlouva odkazuje. Cenu takto stanovenou pak bude kupující povinen zaplatit. Pro dostatečné určení však postačí, když je ve smlouvě stanoven jen způsob, jakým má být cena určena. Vychází se zde z předchozí úpravy ObchZ. Vedle různých vzorců pro výpočet či obdobných mechanismů úpravy tak v úvahu přichází i možnost, aby se strany dohodly, že výši kupní ceny určí třetí osoba (např. cenová arbitráž).

Pokud strany určí v kupní smlouvě cenu nebo způsob jejího určení, pak musejí být kupní cena nebo příslušný způsob jejího určení stanoveny dostatečně určitě, jinak se jedná o zdánlivé právní jednání. To však nebrání stranám, aby cenu dodatečně vyjasnily, a bylo tak možno kupní smlouvu považovat za platnou.

4.3. Okamžik plnění

Ve druhém odstavci § 2079 NOZ je pak stanoveno, kdy mají strany práva a povinnosti plynoucí z kupní smlouvy splnit. Primárně je stanoveno, že současně. Je však zjevné, že ne vždy to bude možné, např. u koupě naděje (kupující podstupuje riziko, zda věc vznikne nebo ne, protože účinná bude tak jako tak; prodávající musí projevit alespoň úsilí, aby věc vznikla např. koupím si ryby, které rybář zítra možná uloví, a zaplatím mu předem) nebo koupě některé nemovité věci apod. Zákon zde dává možnost k dispozitivní úpravě přímo v kupní smlouvě, kde si strany mohou sjednat odlišné plnění povinností. Odlišný okamžik plnění může také vyplývat ze zvyklostí, které jsou zavedeny mezi samotnými stranami nebo ve vztahu k prodeji konkrétní věci. Obdobná úprava již byla v ObčZ z roku 1964, v ní bylo, že není-li dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé, jsou účastníci povinni plnit bez zbytečného odkladu. Naproti tomu však v ObchZ výslovně možnost určení okamžiku plnění podle zvyklostí stran nestanovoval.

4.4. Odevzdání věci

Pojem „odevzdat“ používal občanský zákoník z roku 1964, zatímco obchodní zákoník pracoval s pojmem „dodat“, nicméně fakticky není důvod hledat v použití těchto rozdílných pojmů hlubší smysl a význam, byť existují názory, že pojem dodání je užší, což má za následek to, že u dodání se nutně nepředpokládá aktivní jednání v podobě předávání a přebírání věci. V právním smyslu je především věcí dohody stran, resp. praxe spojené s prodávanou věcí, co vše je obsahem odevzdání věci. Je jistě možné, aby si smluvní strany dohodly, co přesně považují za odevzdání věci, zejména tehdy, kdy s tímto krokem jsou spojeny věcně právní účinky, a to i v případě, že odevzdání (předání) vyžaduje zákon (např. v případě cenných papírů). V rámci původní obchodněprávní úpravy šlo tedy spíše o přizpůsobení se „komerčnímu“ pojmu dodávka zboží.

Odevzdání věci nemusí sestávat jen z fyzického aktu, ale může k němu na základě dohody náležet též určitá formální stránka, například vyhotovení předávacího protokolu zajišťujícího potvrzení existence, stavu či kompletnosti věci.

4.4.1. Odevzdání nehmotné věci

Předmětem koupě však nejsou jen věci hmotné, ale též věci bez hmotné podstaty. V případě nehmotných věcí, které současně nejsou zapsané ve veřejném seznamu (např. opce nebo pohledávky), nepřichází v úvahu ani odevzdání ve fyzickém smyslu, ani příslušný zápis. Věcně právní účinky, nemají-li nastat účinností smlouvy, jsou v těchto případech vázány na konstrukci, kterou si smluvní strany dohodnou, či na modus v podobě smlouvy o postoupení pohledávky. Věci, které neumožňují fyzické odevzdání, se odevzdávají znamením neboli symbolickou tradicí. Toto znamení mohlo mít tři formy, jednak odevzdání listiny prokazující vlastnictví, nebo odevzdání nástroje umožňujícího výkon držby, případně odevzdání označením věci určitým znakem, z něhož bude zřejmé, že došlo k převodu vlastnického práva na někoho jiného.

4.4.2. Náklady odevzdání a převzetí věci

Úprava nákladů spojených s odevzdáním a převzetím věci je řešena shodně s předchozí právní úpravou ObčZ z roku 1964. Zůstává zachováno pravidlo, že náklady spojené s odevzdáním věci nese prodávající, jedná se zejména o náklady spojené s balením, označením, měřením, vážením a případně odesláním, byla-li věc odeslána kupujícímu. Naproti tomu kupující nese veškeré náklady spojené s převzetím věci, jako jsou zajištění součinnosti, připravení místa plnění či případně vyzvednutí věci, byla-li mu věc prodávajícím odeslána. Co se rozumí místem plnění, je určeno primárně dohodou stran, pokud tomu tak není, použijí se obecná ustanovení o zániku závazků v § 1954 až 1957 NOZ o místě plnění.

4.4.3. Doklady vztahující se k věci

Mezi doklady, které se vztahují k věci, je třeba řadit:

1. doklady, jež jsou objektivně nezbytné k doložení, zachování, resp. uplatnění věcných práv spojených s věcí, zejména doklady o vlastnictví či o právech třetích osob k věci.

2. doklady nezbytné k řádnému užívání věci, tzn. záruční doklady či dokumentace týkající se jakýchkoli již uplatněných práv v souvislosti s věcí, různé návody, manuály, případně také záznamy o provozu, funkčnosti, resp. stavu věci, jako jsou servisní knížky, záznamy o chodu apod.

3. doklady potřebné k realizaci transportu a převzetí věci, kupříkladu doklady k přepravě či doklady potřebné k převzetí věci od dopravce.

4. další doklady, jež osvědčují vlastnosti či jiné atributy věci, jež prodávající tvrdí, které jsou důležité z hlediska kupujícího a jež jsou prodávajícímu známy, případně, na nichž se prodávající a kupující dohodli.

Kritériem pro stanovení rozsahu dokladů by vedle konkrétní dohody ve smlouvě měly být požadavky právních předpisů, ale nadto též praxe prodávajícího, pokud takové doklady skutečně existují a jejich odevzdání je z pohledu dalšího užívání věci nezbytné.

4.4.4. Splnění povinnosti odevzdání věci

Podle § 2088 NOZ (Prodávající splní povinnost odevzdat věc kupujícímu, umožní-li mu nakládat s věcí v místě plnění a včas mu to oznámí) zákon vytváří základní, a tedy nejobecnější konstrukci, již se určuje, za jakých podmínek se povinnost odevzdat věc kupujícímu považuje za splněnou. Je tedy logické, že tato konstrukce je uvedena jako první a předchází konstrukci odevzdání věci v případě jejího odeslání. Ve staré právní úpravě, tedy v ObchZ, byl obdobný způsob, že prodávající splní povinnost dodat zboží tím, že umožní kupujícímu nakládat se zbožím v místě, kde má prodávající své sídlo nebo místo podnikání, případně bydliště či organizační složku, pokud prodávající její místo včas oznámí. Úprava v občanském zákoníku se liší v tom, že nevytváří v rámci úpravy smluvního typu podrobnou normu, pokud jde o určení místa plnění, přesněji řečeno nechává jeho určení na dohodě stran, když pouze obecně stanovuje povinnost odevzdat věc „v místě plnění“. Opouští tedy v rámci úpravy koupě movité věci princip odnosného dluhu jako jediné řešení. Nicméně v případě, že místo plnění není ujednáno a ani z povahy závazku, která v § 1955 pro tento případ stanoví, že nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého trvalého bydliště či sídla, v místě závodu či provozovny, takže v tomto ohledu nedochází k žádné zásadní změně. Zákon podmiňuje řádné splnění povinnosti odevzdat věc tím, že prodávající včas kupujícímu oznámí, že mu věc má být odevzdána. Opět se jedná o dispozitivní úpravu, tedy pokud není dohodnuto něco jiného. Tato úprava bude mít své využití v případech, kdy není dohodnut konkrétní termín plnění, takže by takovéto oznámení mělo být uskutečněno v časovém úseku, kdy má k jeho plnění dojít, případně po výzvě kupujícího.

Pokud jde o časové hledisko, je zřejmé, že včasnost oznámení, nebude-li jeho termín dohodnut, bude nutné vždy posuzovat s přihlédnutím k závazku, účelu a předmětu plnění, smluvním stranám, případně k dalším okolnostem daného vztahu. Samo odevzdání věci v tomto případě nelze omezovat pouze na fyzické odevzdání věci, ale je třeba toto ustanovení aplikovat i na případy, kdy dochází k odevzdání nehmotné věci předvídaným způsobem.

4.5. Odlišení od smlouvy o dílo podle § 2086 NOZ

(1) Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé smluvní straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí.

(2) Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.

Toto ustanovení v podstatě zcela kopíruje ustanovení obsažené v § 410 odst. 1 ObchZ. Namísto ne zcela přesného pojmu „zboží“ používá občanský zákoník pojem „věc“, nicméně podle § 409 odst. 1 ObchZ pojem zboží byl jen alternativou pojmu movitá věc, přičemž cílem jeho použití byla snaha odlišit úpravu kupní smlouvy v obchodním zákoníku od úpravy v občanském zákoníku z roku 1964, resp. zdůraznit vazbu na „komerční“ podstatu úpravy v obchodním zákoníku.

Uzavření smlouvy o koupi věci, která dosud nebyla vyrobena, samo o sobě nemůže být posouzeno jako smlouva o dílo. Je to v první řadě proto, že tím, kdo věc prodává, může být nejen výrobce daného zboží, ale též obchodník zabývající se jeho distribucí, který vůbec nemusí vědět, zda věc, kterou se zavázal prodat, již byla vyrobena. To, že konkrétní věc není ještě vyrobena, a přesto se příslušný kontrakt posuzuje jako smlouva kupní, může však mít i další důvody, neboť v současné době s ohledem na zvyšující se snahu o efektivitu výrobců (nároky na skladovací prostory, nespotřebovanou výrobu) i prodejců je zcela běžné, že výrobky se objednávají a smlouvy o jejich dodání se neuzavírají předtím, než jsou fakticky vyrobeny. Současně pak platí, že navzdory neexistenci konkrétního předmětu koupě, který bude podle příslušné smlouvy prodán, prodávající i kupující tento předmět koupě znají a všem jsou též známy jeho vlastnosti, tedy nejedná se o specifickou výrobu na zakázku (individuální objednávku), ale o sériovou výrobu, která reflektuje aktuální a reálnou poptávku a potřeby trhu a v případě určitých komodit (např. motorová vozidla) může do určité míry řešit individuální požadavek kupujícího.

Z hlediska materiálu, pokud má však dojít k dodání věci (zboží), která neexistuje, a současně je odběratel povinen dodat podstatnou část toho, čeho je k výrobě zapotřebí (suroviny, součástky, polotovary apod.), je třeba příslušný právní poměr posoudit podle jiných ustanovení, než je kupní smlouva. Je to logické, neboť v takovém případě dodavatel nevystupuje ani jako „výhradní“ výrobce dodávaného zboží, ani jako obchodník s ním, který si je obstaral, ale jeho role primárně spočívá právě v činnosti mající charakter sestavení či vyrobení věci z materiálu a často též podle instrukcí odběratele. Co lze chápat pod pojmem podstatná část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí, je třeba posuzovat nejen v rovině kvantitativní, tzn. podstatná část objemu vstupního materiálu či surovin, ale též z pohledu kvalitativního, například podstatnou částí toho, čeho je k vyrobení zapotřebí, mohou být rovněž plány či technické postupy, konkrétní zadání objednatele, jeho součinnost apod. V tom lze spatřovat určitou odlišnost od původní úpravy, která hovořila konkrétně o předání podstatné části věcí, jichž je zapotřebí k výrobě zboží, tedy především materiálu jako takového. S ohledem na podstatně rozšířený obsah pojmu věc, zejména pak na ustanovení o věcech nehmotných, však nelze vyloučit, že určité prvky poskytnuté objednatelem nebylo možno posoudit jako předání věcí, například dojde-li k předání instrukcí objednatele, bude třeba, pokud tyto instrukce budou podstatnou částí toho, co je k vyrobení věci zapotřebí, posoudit jako určitou zakázkovou výrobu, tedy výrobu podle konkrétního zadání, kterou by bylo nezbytné posoudit jako smlouvu o dílo.

Kritériem pro rozlišení koupě od jiného smluvního typu je převažující podstata plnění, přičemž převažuje-li při plnění dodavatelem výkon určitých činností, nejedná se o kupní smlouvu. Samotné vyrobení předmětu koupě prodávajícím se skládá rovněž z činností, nicméně zde je třeba vést úvahu tak, že pokud tyto výrobní činnosti tvoří podstatnou část ceny věci, když zbývající část může tvořit marže prodávajícího, pak se ještě nemusí jednat o jiný smluvní typ, než je kupní smlouva. Rozdíl by nastal v případě, kdy by cena věci tvořila jen část celkové platby „kupujícího“, přičemž převažující část by tvořila úplata za činnosti, které by samy o sobě nebyly spojeny s její výrobou či dodáním, tzn. jednalo by se o relativně samostatné činnosti, resp. služby. Například servisní smlouva může zahrnovat i dodání náhradních dílů či součástek.

5. Smlouva o dílo

▇▇▇▇▇▇▇▇ o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.

Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.⁹

Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.¹⁰

5.1. Srovnání s předchozí právní úpravou

Definiční vymezení díla vychází z úpravy § 536 odst. 2 ObchZ. Podle tohoto ustanovení se dílem rozumělo zhotovení určité věci, pokud nespadalo pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumělo vždy zhotovení, montáž, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Oproti úpravě v obchodním zákoníku současná úprava nezmiňuje montáž jako výslovný případ díla a nestanoví dále jako nezbytný důsledek činnosti její hmotně zachycený výsledek. Nyní může jít i o činnost s jiným výsledkem například provedený koncert hudební skupiny.

Za dílo se nově nepovažuje pouze hmotně zachycený výsledek činnosti, ale je třeba za něj považovat i ten nehmotný. Takovým dílem bude zřejmě např. koncert hudební skupiny. Nová úprava v samostatném oddílu řeší nakládání s dílem jako s nehmotným výsledkem činnosti. Upravuje zvláštní režim předání takového díla (Není-li předmětem díla hmotná věc, odevzdá zhotovitel výsledek své činnosti objednateli. Dílo s nehmotným výsledkem se považuje za předané, je-li dokončeno a zhotovitel umožní objednateli jeho užití¹¹), jeho poskytnutí jiným osobám (Výsledek činnosti, který je předmětem práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, může zhotovitel poskytnout i jiným osobám než objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k povaze díla v rozporu se zájmy objednatele¹²), použití k danému účelu, je-li chráněno právem průmyslového nebo jiného vlastnictví (Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že jej zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy¹³), a uplatní se i pro tzv. soutěžní dílo (Ustanovení tohoto oddílu se použijí obdobně i pro výsledek činnosti zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu¹⁴).

5.2. Dílo a předmět díla

Nové vymezení díla vychází z toho, že dílem je vždy určitá činnost. Od díla je nutno odlišit předmět díla, kterým je výsledek činnosti, která je dílem, tj. určitá nově vytvořená věc či změna věci (např. u opravy) nebo jiný výsledek činnosti. Předmětem smlouvy o dílo může být např. vedení účetnictví (NS 29 Odo 729/2006¹⁵) nebo i vytvoření obalu nápoje (NS 28 Cdo 828/2008¹⁶).

V ustanovení tak dochází jednak k demonstrativnímu výčtu některých činností, na které se vztahuje režim smlouvy o dílo, jednak k obecné definici díla, podle které se pod režim smlouvy o dílo zařazují i další činnosti výslovně v zákoně neuvedené.

5.2.1. Zhotovení věci

Základní činností představující dílo je zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu. Kdy dochází při zhotovení věci k uzavření kupní smlouvy, upravuje § 2086 NOZ, a to jednak pozitivním, jednak negativním vymezením. Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí. Za kupní smlouvu se však nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti. Smlouvou o dílo budou tedy ty případy, kdy přidaná hodnota vykonávané činnosti bude vyšší než hodnota dodaného materiálu.

5.2.2. Údržba, oprava nebo úprava věci

Bez ohledu na definiční vymezení zhotovení určité věci, které je kupní smlouvou podle § 2086 NOZ, nejde o kupní smlouvu, jde-li o zhotovení, údržbu, opravu nebo úpravu stavby nebo její části. V takovém případě jde o smlouvu o dílo.

Údržba je určitá soustavná činnost, jejímž cílem je udržení stavu, aby věc sloužila svému účelu. Součástí této činnosti je odstraňování menších závad. Typicky jde o údržbu vozidel, nemovitostí apod.

Opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení.

Úpravou věci je činnost, kterou se zejména mění povrch věci nebo její vlastnosti.

5.2.3. Montáž

Montáž určité věci není ve srovnání s úpravou smlouvy o dílo v obchodním zákoníku nově výslovně uváděna jako dílo. Tato systematika je dodržena i u úpravy kupní smlouvy, kdy oproti § 410 odst. 2 ObchZ, kde montáž byla výslovně vyloučena z kupní smlouvy, není nyní montáž zmiňována ani v § 2086 NOZ odst. 2, který obecně nepovažuje za kupní smlouvu ujednání, podle něhož převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnost. Zda půjde o smlouvu kupní nebo o smlouvu o dílo, bude vždy záležet na konkrétním charakteru a zejména rozsahu montáže v porovnání s dodávaným materiálem. Bude-li vykonávaná montážní činnost mít vyšší hodnotou než dodávaný materiál, půjde o smlouvu o dílo, jinak o smlouvu kupní.

5.2.4. Jiné smluvní typy

I když to občanský zákoník výslovně nestanoví, lze dovodit, že pod režim smlouvy o dílo nespadají činnosti, na které lze vztáhnout vzhledem k jejich povaze režim jiného smluvního typu, a to i když mají zachycený výsledek činnosti a vyhovují obecné definici díla (např. auditorská činnost podle zák. č. 93/2009 Sb., o auditorech, se vykonává podle smlouvy o kontrolní činnosti, neboť tento smluvní typ lépe odpovídá povaze této činnosti).

Dílo, které je chápáno jako činnost (práce), je třeba odlišovat od práce poskytované v pracovním poměru. Podle smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, nepodléhaje ani soustavnému dozoru, ani řízení objednatele. U závislé činnosti jde výlučně o osobní plnění.

Stejně tak je třeba odlišit příkazní smlouvu. Shodným rysem je povinnost v podobě provedení určité činnosti. Odlišnými znaky však jsou výlučnost osobního plnění příkazníka a absence obligatorní úplatnosti. Jiným režimem se řídí i pokyny příkazce udělené příkazníkovi.

Odlišovat je třeba i smlouvu o přepravě. U smlouvy o dílo jde o výsledek činnosti, u přepravy věc zůstává nezměněna, jde jen o její přemístění.

5.3. Vymezení povinností zhotovitele a objednatele

Úvodní ustanovení smlouvy o dílo upravuje základní povinnosti objednatele a zhotovitele jako smluvních stran smlouvy o dílo. Jde předně o závazek zhotovitele provést dílo na svůj náklad a nebezpečí a závazek objednatele dílo převzít a zaplatit jeho cenu. Jedná se o obecnou úpravu nesení nebezpečí škody, platící jen tehdy, není-li to v některých ustanoveních upraveno odlišně. Tak je tomu např. v § 2598 NOZ řešícím nesení nebezpečí škody objednatelem na věci, kterou k provedení díla opatřil. Do určité míry tak dochází k omezení obecného nebezpečí, které podle odstavce 1 (Objednatel nese nebezpečí škody na věci, kterou opatřil k provedení díla, dokud trvá jeho vlastnické právo k věci¹⁷) nese zhotovitel. Obecná úprava nesení nebezpečí škody zhotovitelem bude významná v případech, kdy závazky ze smlouvy o dílo zanikly z důvodů, za které odpovídá zhotovitel, nebo z důvodů, za které odpovídá třetí osoba, popřípadě na základě vyšší moci, s výjimkou případů výslovně zákonem upravených odlišně (např. nesení škody vzniklé v důsledku následné nemožnosti plnění zhotovitele). Pro postavení zhotovitele i objednatele platí, že jeden či druhý mohou být podle nové úpravy osobou fyzickou nebo právnickou, osobou podnikající i nepodnikající.

▇▇▇▇▇▇▇▇▇▇ se dále zavazuje provést dílo na svůj náklad. V praxi se to projeví tak, že nedohodnou-li se strany dílčí platby ceny díla již v době jeho provádění nebo poskytování záloh, nese veškeré náklady provádění díla zhotovitel, a to až do okamžiku vzniku práva na zaplacení ceny díla. V případě složitějších děl prováděných po delší dobu je obvyklé, že si strany dohodnou zálohové platby ze strany objednatele. Tyto platby pak obvykle v těchto smluvních ujednáních představují částečné plnění na cenu díla.

▇▇▇▇▇▇▇▇▇▇ provádí dílo na své nebezpečí. Nesení nebezpečí za prováděné dílo je v nové úpravě zařazeno mezi definiční znaky úvodního ustanovení. Obchodní zákoník tak nečinil, oproti občanskému zákoníku z roku 1964. Obchodní zákoník obsahoval obecnou proklamaci o pravidle, že zhotovitel provádí dílo na své nebezpečí, a následně se na několika místech určoval, kdo nese nebezpečí odchylně. Někteří autoři odlišují povinnost zhotovitele provést dílo na své nebezpečí a nebezpečí škody na věci, někteří dospívají k závěru, že provádí-li zhotovitel dílo na své nebezpečí, zahrnuje toto nebezpečí i to, že nese nebezpečí škody na věci, nestanoví-li zákon nebo dohoda stran jinak.

Samotné nebezpečí provádění díla je tedy potřeba vykládat tak, že zhotovitel má plnou odpovědnost za provádění díla, tedy i za případné zvýšené náklady oproti očekávání při uzavření smlouvy o dílo, ale i odpovědnost za věci potřebné k provedení díla či za věci, které jsou předmětem díla, nestanoví-li zákon nebo smlouva jinak. Objednatel tedy např. nese nebezpečí škody na věci, kterou opatřil k provedení díla, dokud trvá jeho vlastnické právo k věci.

Objednatel se oproti tomu zavazuje dílo převzít. Dílo přitom objednatel přebírá s výhradami nebo bez výhrad. Vždy však musí jít o dílo již dokončené. Provádí-li se dílo postupně a lze-li jednotlivé stupně odlišit, může být předáno i převzato po částech. Pokud je předmětem díla věc, řídí se předání, a tedy i převzetí věci objednatelem ustanoveními o kupní smlouvě. Lze předpokládat, že smluvní praxe nalezne brzy způsob, jak smluvně ošetřit případy, kdy dílo bude považováno za tzv. dokončené, a přesto bude trpět určitými vadami. V současné době je častým a zřejmě i pro novou úpravu použitelným ujednání o povinnosti objednatele převzít předmět díla, pokud má pouze takové vady, které ani samy o sobě, ani ve spojení s jinými nebrání užívání předmětu díla ani je podstatně neztěžují. Z takového ujednání pak vyplývá povinnost objednatele převzít předmět díla, který má pouze drobné, ojedinělé vady. Zvláštní režim platí pro stavby. Podle § 2628 NOZ objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky ani její užívání podstatným způsobem neomezují.¹⁸

Kromě povinnosti dílo převzít má objednatel základní povinnost zaplatit zhotoviteli cenu díla. S povinností objednatele cenu zaplatit je spojeno právo zhotovitele na zaplacení ceny díla. Nově dochází k zásadním změnám pro nároky zhotovitele na zaplacení ceny díla, a tedy i povinnost objednatele plnit v případě, že dílo trpí určitými nedostatky, ale je způsobilé sloužit svému účelu.

5.4. Cena díla

Zákon předpokládá pro naplnění předpokladu dostatečně určitého ujednání ceny díla dvě základní možné situace. Jde jednak o přímou dohodu stran o ceně, jednak o situaci nepřímého určení ceny díla, přičemž je zřejmé, že určující pro vůli stran bylo smlouvu o dílo přesto uzavřít, tedy i bez takové dohody o přímém určení ceny díla.

Při přímém určování ceny díla jde přirozeně o nejčastější případ. Dnes i v situacích méně poučených smluvních stran uzavírajících smlouvu o dílo jsou si strany smlouvy vědomy, že jde spolu s vymezením předmětu díla o nejdůležitější část jejich „dohody“. Je-li to v praxi možné, bývá cena určována již konkrétní částkou, např. „cena díla činí 10 000 Kč za kus určený ve smlouvě“. Dalším přímým způsobem určení ceny díla je volba způsobu určení ceny. Cena v takovém případě není určena konečným číselným vyjádřením, ale užívá proměnných prvků odrážejících určitý budoucí vývoj ať už na trhu, či při samotném provádění díla. Cena, která bude objednatelem plněna, může být proto vázána na měnový kurs, inflační doložku, vývoj ceny akcií apod. Vždy však musí jít o dostatečně určité vymezení, aby v určitém čase byla cena díla objektivně zjistitelná. Případy, kdy strany smlouvy sjednají způsob určení ceny, jsou také obvyklé zejména tam, kde nelze předem určit rozsah prováděných prací či náklady zhotovitele (např. pro díla vykonávaná pomocí nakladačů, jeřábů, bagrů a jiné těžké mechanizace se stanoví způsob určení ceny tak, že se odpracovaný počet hodin vynásobí určenou hodinovou sazbou, anebo u časově náročného díla se stanoví základ ceny podle rozpočtu s tím, že se předem dohodne způsob její úpravy v případě zvýšení či snížení cen vstupů – inflaci). Současně s tímto způsobem sjednání ceny lze též sjednat, jakým způsobem zhotovitel doloží rozsah provedených prací, popřípadě náklady, např. pro rozsah prací lze dohodnout průběžné schvalování rozsahu skutečně provedených prací objednatelem.

Posledním přímým určením ceny díla je cena určená odhadem. Záleží opět na dohodě stran, jaký způsob zvolí. Z pohledu možných budoucích sporů nejde o příliš šťastný způsob určení. Zákon v § 2612 NOZ řeší situace, kdy dojde k překročení  takto ujednané ceny. Zjistí-li tak zhotovitel po uzavření smlouvy, že cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného odkladu s odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil anebo zjistit měl a mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně.

Objednatel může při překročení ceny určené odhadem od smlouvy odstoupit; poměrnou část původně určené ceny zhotoviteli zaplatí, má-li z částečného plnění zhotovitel prospěch. Neodstoupí-li objednatel od smlouvy bez zbytečného odkladu po doručení oznámení o vyšší ceně, platí, že se zvýšením ceny souhlasí.

Zákon umožňuje platné uzavření smlouvy o dílo i bez přímé dohody stran o ceně díla. Z pohledu možných budoucích sporů jde samozřejmě o případ, který nelze příliš doporučit. Rozhodující je vůle stran takovým způsobem smlouvu uzavřít. V případě soudního sporu bude rozhodující výsledek dokazování zjišťující skutečnou vůli stran. Tedy zda skutečně vůle stran směřovala k tomu, aby smlouva byla uzavřena bez určení ceny díla. Zákon užitím spojení „platí za“ ujednanou cenu volí nevyvratitelnou právní domněnku stanovení ceny díla v takových případech. Cena díla, kterou je objednatel povinen plnit, bude odpovídat ceně placené za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných podmínek. Zůstává tedy zachován význam ujednání o ceně pro posouzení, zda smlouva vznikla, či nikoli.

Obecně platí, že je-li uzavírána úplatná smlouva a není-li sjednána úplata, tak smlouva vznikla a platí se úplata obvyklá. Rozhodující je ale posouzení vůle stran. U okolností a obsahu smlouvy musí být zjevné, že strany smlouvu již uzavřely¹⁹. Je-li uzavírána úplatná smlouva a úplata není sjednána, ale je zjevné, že smlouva ještě není uzavřena²⁰, pak smlouva nevznikla.

5.5. Provedení díla

Nová úprava předpokladů provedení díla v § 2604 NOZ (▇▇▇▇ je provedeno, je-li dokončeno a předáno.) ve spojení s úpravou dokončení (§ 2605 NOZ) a předání (§ 2606 až 2608 NOZ) má zásadní význam pro posuzování nároků na zaplacení ceny díla v případě, že dílo trpí vadami.

Podmínkou nároků na zaplacení ceny díla je, nebylo-li sjednáno něco jiného, provedení díla. Dílo je tedy provedeno, je-li dokončeno a předáno. Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. V takovém případě přebírá objednatel dílo s výhradami nebo bez výhrad. Znamená to, že i když má objednatel výhrady k dílu, zpravidla tedy pro jeho určité vady, může takové dílo sloužit svému účelu a po jeho předvedení, případně provedení zkoušky je lze považovat za dokončené. Je-li současně předáno, vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla. Nově tedy platí, že i dílo, které je vadné, ale bylo předvedeno, že slouží svému účelu, je dílo dokončené, a bylo-li předáno, je objednatel povinen zaplatit cenu díla, nebylo-li sjednáno něco jiného. Dochází tak k odklonu od stávající úpravy v obchodním zákoníku a judikaturní závěry o tom, že není dán nárok na zaplacení ceny díla, není-li provedeno řádně, tedy bez vad, nebylo-li dohodnuto něco jiného, jsou nadále neaplikovatelné.²¹

5.6. Osobní provedení díla

▇▇▇▇▇▇▇▇▇▇ buď provede dílo osobně, anebo je nechá provést pod svým osobním vedením. To neplatí, není-li provedení díla vázáno na osobní vlastnosti zhotovitele nebo není-li to vzhledem k povaze díla zapotřebí²²).

Má-li zhotovitel provést dílo osobně, tedy je-li jeho provedení vázáno na jeho osobní vlastnosti nebo je-li to vzhledem k jeho povaze zapotřebí, má provést dílo sám a nemá jeho prováděním pověřit někoho jiného. Může jít o případy, kdy je využíváno jedinečných znalostí či dovedností zhotovitele (sochař, malíř, ale někdo to může být i např. architekt). Může jít ale i o nehmotný výsledek činnosti, např. koncert hudební skupiny. Z prakticky téměř neomezené možnosti sjednání a výběru subdodavatelů vyplývá, že provádění díla s jejich pomocí nemá žádný vliv na odpovědnost zhotovitele ve vztahu k objednateli. I v případech, kdy vadu plnění způsobí porušením svých povinností subdodavatel, odpovídá za takovou vadu ve vztahu k objednateli zhotovitel, který je s objednatelem ve smluvním vztahu. Způsob vypořádání této odpovědnosti ve vztahu mezi zhotovitelem a jeho subdodavatelem, který vadu způsobil, pak vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi nimi. Je třeba upozornit, že nová úprava v § 2630 NOZ²³ zavádí spolu se zhotovitelem solidární odpovědnost dalších osob k plnění.

5.7. Doba plnění díla

Určení doby provedení díla není podstatnou náležitostí smlouvy o dílo. U většiny děl je dnes již výjimkou, pokud doba provedení díla není dohodnuta. Na dobu provedení díla jsou často vázány zajišťovací instituty (např. smluvní pokuta) motivující zhotovitele k včasnému provedení díla. Zákon logicky v odstavci 1 § 2590 NOZ (▇▇▇▇▇▇▇▇▇▇ provede dílo s potřebnou péčí v ujednaném čase a obstará vše, co je k provedení díla potřeba²⁴) zdůrazňuje povinnost zhotovitele provést dílo v ujednaném čase. Není-li však doba plnění sjednána, je v odstavci 2 (Není-li doba plnění ujednána, provede zhotovitel dílo v době přiměřené jeho povaze. Má se za to, že je čas plnění ujednán ve prospěch zhotovitele.) upravena povinnost zhotovitele provést dílo v době přiměřené jeho povaze. Co je dobou přiměřenou povaze díla, bude záležet na konkrétním díle, u složitějších děl (výstavba, provádění výzkumných a vývojových prací apod.) bude otázkou dokazování v případě sporu stran smlouvy určení, jaká doba byla přiměřená povaze díla k jeho provedení. V poslední větě druhého odstavce je vyjádřena vyvratitelná právní domněnka, že čas plnění je ujednán ve prospěch zhotovitele. Zhotovitel tak může dílo provést ještě před sjednanou dobou, nedohodnou-li se strany jinak.

5.8. Stavba jako předmět díla

5.8.1. Stavba jako zvláštní druh díla

Ustanovení dopadá jak na stavbu, která je zhotovována, upravována nebo opravována, tak také na úpravu nemovitých věcí.

Stavba jako zvláštní druh díla je upravena v § 2623 až 2630 NOZ.

Z ustanovení § 506 NOZ (1. Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen "stavba") s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. 2. Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek.²⁵) zjistíme, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku i jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Je tedy užita legislativní zkratka stavby pro „stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení“.

Nově je věcí v právním smyslu právo stavby upravené v § 1240 až 1256 NOZ. Stavbu chápeme podle nové úpravy jako věc v právním smyslu výjimečně. Podle obecné části jsou nemovité věci mj. podzemní stavby se samostatným účelovým určením, např. podzemní garáže.

Technicky se stavbou rozumějí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně-technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.

5.8.2. Převzetí stavby

Objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují.²⁶

Účelem ustanovení je zjevně zabránit účelovému odmítání díla s odkazem na vady díla, které mají nepodstatný charakter.

Ustanovení je v poměru speciality k § 2505 NOZ, podle kterého objednatel převezme dokončené dílo s výhradami nebo bez výhrad, poté co je dokončeno a je předvedena způsobilost sloužit svému účelu. Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo za zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas.

Ustanovení § 2628 NOZ zakazuje objednateli odmítnout převzít stavbu, má-li stavba ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívat stavby funkčně ani esteticky ani její užívání podstatným způsobem neomezují.

5.8.3. Odstoupení od smlouvy o dílo

Jestliže se objednatel a zhotovitel nedohodnou na změně smlouvy v přiměřené lhůtě, může kterákoli z nich od smlouvy odstoupit. Přiměřenost lhůty je třeba posuzovat v závislosti na povaze díla a překážek, které se v porovnání díla vyskytly. Právo odstoupit od smlouvy má jak zhotovitel, tak objednatel.

V případě odstoupení od smlouvy má zhotovitel právo na cenu části díla provedenou od doby, než překážku mohl při vynaložení potřebné péče odhalit. Rozhodnou dobou tedy není skutečné zjištění překážek, ale objektivní možnost jejich odhalení s vynaložením potřebné péče.

6. Právní následky porušení smlouvy

U uzavřených smluv může nastat situace, kdy se její účastník dostane mimo stanovený rámec smluveného závazku a svým jednáním (v určitých případech postačí i objektivní odpovědnost) poruší uzavřenou smlouvu. Jednotlivá porušení smlouvy – smluvní odpovědnosti smluvní strany – jsou pak specifikována napříč NOZ. Porušení smlouvy smluvní stranou zakládá deliktní odpovědnost tohoto účastníka smlouvy a k jednotlivým porušením pak NOZ přiřazuje různé právní následky tohoto jednání, a to podle druhu, povahy a intenzity porušení smluvní povinnosti. Strana věřitele, která se stává „poškozenou“ jednáním dlužníka se může domoci především následujících práv: zaplacení úroků z prodlení za opožděné plnění; smluvní pokuty; odstranění vady; náhrady způsobené škody; slevy z poskytnuté úplaty; ale i toho, aby dlužník beze zbytku odstranil smluvní vztah (odstoupení od smlouvy). Z důvodu rozsahu této práce a její zaměření se pak budu konkrétně věnovat porušení povinností plynoucí z vadného plnění v následujících částech.

7. Vady a odpovědnosti za vady

Úprava odpovědnosti za vady a práv s tímto souvisejících doznala s přijetím nového civilního kodexu jistých změn, navíc v určitých otázkách, např. zachování zákonné záruky v délce dvou let, stále probíhá rozsáhlá diskuze a znění zákona je interpretováno různými způsoby.

Systém právní úpravy týkající se vad a odpovědnosti za vady (přesněji práv z vadného plnění) můžeme rozlišit do tří hlavních oblastí:

1. určení co je a co není vadou, resp. vadným plněním

2. následky vadného plnění a odpovědnost určitého subjektu za vadný stav

3. postup k uplatnění práv spojených s vadným plněním.

7.2. Obecná část

Zákonnou úpravu vad a práv z vadného plnění pak můžeme rozdělit na obecnou část (§ 1914 až § 1925 NOZ) a zvláštní, týkající se jednotlivých smluvních typů upravených ve zvláštní části závazkového práva NOZ. U řady typizovaných právních jednání tak nalezneme speciální úpravu práv z vadného plnění. Je tomu tak např. u kupní smlouvy, smlouvy o dílo, prodeje zboží v obchodě a dalších standardizovaných právních jednání. Zásadní je také omezenost působnosti práv z vadného plnění pouze na závazky úplatné (ať již zákonem předvídané - typizované v hlavě II. úpravy relativních majetkových práv NOZ, či inominátní), na bezúplatné smluvní jednání (darování, výprosa, atd.) se tato oblast právní úpravy primárně neaplikuje, neboť tyto se řídí vlastní speciální úpravou. I v bezúplatných vztazích je účastník povinen plnit řádně, avšak pokud tomu tak není a protistranou je předmět plnění s vadami přijat, nevznikají tomuto příjemci práva dle zde míněné úpravy práv z vadného plnění.

Smyslem úpravy vadného plnění v NOZ je pak snaha zákonodárce reagovat na existenci nebezpečí, že sjednané plnění nebude odpovídat ujednání stran a z nejrůznějších příčin bude toto plnění postiženo vadou, která se příčí uzavřené smlouvě mezi stranami. Z důvodu tohoto blíže nespecifikovaného okruhu různých příčin, které ovlivňují bezvadnost předmětného plnění, je pak nutné vyvodit, komu má být uložena odpovědnost z těchto důsledků, které negativně ovlivňují předmět plnění a kterému subjektu budou přiřazeny náklady spojené s odstraněním těchto vad, oproti subjektu, kterému jsou naopak přiznána práva z vadného plnění. Původem vadného plnění může být velmi široký okruh činitelů, od nedopatření, chyby až po úmyslné jednání subjektu ke škodě druhé smluvní strany. Taktéž nelze vyloučit způsobení vady třetí osobou či zásahem vyšší moci. Vadné plnění taktéž může pramenit ze specifičnosti technické či přirozené povahy předmětu závazku a charakteristických vnitřních rizik s tímto souvisejících. Cílem zákonné úpravy je pak přiřazení vzniklých vad odpovědné straně k její tíži. Vyváženosti smluvních stran pak NOZ dosahuje úpravou vzájemných práv a povinností s respektováním přirozených hledisek odpovědnosti jednotlivých stran. Základní zásadou upravenou v NOZ je pak zásada ovlivnitelnosti případného vzniku vady stranou, která je v pozici spíše schopna případný negativní jev výskytu vady ovlivnit, tedy: „strana, která má k jejich způsobení, kontrole anebo alespoň odhalení blíže (a může je tedy i spíše ovlivnit, k čemuž ji právě břímě odpovědnosti preventivně motivuje).“²⁷ Pojem odpovědnost za vady pak teorie vykládá jako „jeden z druhů odpovědnosti zahrnující typovou skupinu právních následků porušení právní povinnosti odpovědné osoby, která je charakterizována svým základem, kterým je vada. Vadami se rozumějí vady plnění.“²⁸Naproti tomu NOZ zakotvuje motivační zásadu ztráty vymahatelnosti práv z vadného plnění spočívající ve stanovení lhůty k uplatnění práv z vadného plnění.

Zákonná úprava práv z vadného plnění napříč NOZ užívá různých označení smluvních stran a pojmosloví, kterými označuje účastníky tohoto vztahu. Odběratel vadného předmětu plnění je pak označován např. jako příjemce, věřitel, nebo jako nabyvatel. Stále se však jedná o stejnou osobu. Taktéž je tomu u dodavatele vadného předmětu plnění, toho pak NOZ označuje např. jako dlužníka, či zcizitele. V této práci se pak v otázkách obecné úpravy pro lepší přehlednost práv z vadného plnění pokusím držet označení účastníků jako odběratele a dodavatele.

7.2. Vada a vadné plnění

Prvotně je nutné vytyčit význam pojmu vada jako takového a seznat hranici mezi řádným a vadným plněním a s tím spojenými důsledky. Obecně je NOZ stanoveno, že závazek zaniká právě řádným splněním. „Osoba, která má podle práva povinnost, odpovídá především za řádné splnění této povinnosti, nikoli za její porušení.“²⁹ Plnění není řádné, má-li nedostatky, tj. vady, které mají z právního hlediska význam tehdy, spojují-li s nimi předpisy NOZ nebo dohoda účastníků určité právní následky. Z hlediska právního významu vadného plnění se vady dále rozlišují.

Vadou je tedy „jakákoli odchylka mezi plněním poskytnutým a plněním dluhovaným (nejčastěji tedy smluvně slíbeným). Kdykoli je plněno něco odlišného, než plněno být mělo, je rozdíl vadou.“³⁰ Za vadu NOZ obecně uvádí v §1916 NOZ situace, kdy: je plněno bez stanovených nebo ujednaných vlastností; není upozorněno na vady předmětu plnění, ačkoli tyto vady nejsou při tomto plnění standardními; nebo je naopak ujištěno o bezvadnosti předmětu plnění, ačkoli tomu tak není. NOZ dále jako vadu doplňuje také stav, kdy dojde ke zcizení cizí věci neoprávněně osobou, která věc či předmět plnění vydává za vlastní. Pro právní důsledky není podstatné, jak vada vznikla, podstatná je objektivní existence určité vady, neboť dodavatel má zákonnou povinnost plnit bez vad. Ohledně vlastností předmětného plnění je pak rozhodující ujednání stran. Pokud si strany vlastnosti a atributy předmětu plnění explicitně nesjednají, má se za to, že bude plněno ve střední jakosti, s vlastnostmi a jakostí vyplývající z právních předpisů s ohledem na obvyklá ujednání stran v obdobném plnění.

Vadné plnění je tedy jedním z typů porušení smlouvy mezi dodavatelem a odběratelem, kdy dojde v důsledku nenáležité, nesjednané, činnosti dodavatele k nesplnění dohodnutých náležitostí předmětného plnění. Vadné plnění jako porušení smluvní povinnosti se od ostatních porušení smlouvy liší především tím, že dodavatel učinil kroky ke splnění svého závazku (i když vadné), ale hlavně, že předmětné plnění bylo odběratelem přijato, což je nezbytným znakem vadného plnění a založení práv odběratele z vadného plnění. Teprve nástupem účinků vadného splnění dochází k určitému posunu právního vztahu mezi účastníky, kdy primární vztah závazku nahrazuje odvozený vztah práv a povinností stran z vadného plnění. Výklad vadného splnění je pak nutné vykládat jako interakci účastníků a jejich projevů právního jednání, neboť s ním jsou spojeny významné právní důsledky pro dotčené účastníky.

K vadnému splnění dle předchozího odstavce dojde tedy v situaci přijetí plnění s vadami odběratelem. Povinnost odběratele přijmout vadně provedené plnění s ohledem na § 1910 NOZ není založena, toto ustanovení o nepřekročitelnosti závazku stanovuje rámec pohledávky a věřitel nemůže být nucen přijmout něco, než k čemu se smluvně zavázal. Je nutné však vzít v potaz specifickou zákonnou úpravu u jednotlivých typizovaných smluvních ujednání, kdy výše zmíněné ustanovení je oslabeno ve prospěch dodavatele. Tím je např. ust. § 2605 NOZ, které stanoví, že dílo (plynoucí ze závazkového smluvního vztahu smlouvy o dílo) je dokončeno již tehdy, je-li předvedena jeho způsobilost k sjednanému účelu a odběratel (v tomto případě objednatel) je povinen plnění převít i s vadami, které nebrání řádnému užívání, byť s výhradami. V takovém případě pak zcela automaticky nastupují následky dle ust. § 1914 odst. 2 NOZ - tedy práva z vadného plnění.

Jak již bylo řešeno výše, následkem vadného plnění/splnění závazku je změna primárního závazku mezi účastníky v jeho sjednaném obsahu ve vztah plynoucí z úpravy práv spojených s vadným plněním, s tím, že obsah závazku se mění právě v přiznaných právech věřitele z vadného plnění. Zánik závazku je možný až po uspokojení těchto nově vzniklých práv.

Systematičnost zákonné úpravy pak můžeme shrnout v těchto zásadách:

- prvotně je vadné plnění přiřazeno k tíži dodavatele (zcizitele, dlužníka), neboť dle výše zmíněné zásady NOZ je právě on ve svém postavení schopen případnému vadnému plnění předejít, kdy k tomuto je motivován i zákonnou úpravou (prevenční povinnost). Tato zásada přímo vyplývá z primární povinnosti dodavatele ustanovené v § 1908 odst. 2 NOZ.

- za určitých situací však dochází k přesunu odpovědnosti za vady, a s tím spojených nákladů na jejich odstranění, na odběratele (příjemce, nabyvatele, věřitele) a to v níže uvedených případech:

- odběratel je plně srozuměn s přechodem rizik spojených s vadným plněním od samého počátku (především pak dle ust. § 1917 NOZ nebo § 1920 NOZ)

- odběratel převezme věc tzv. úhrnkem dle § 1918 NOZ

- odběratel se taktéž může písemně svých práv z vadného plnění předem vzdát

- odběratel je sankcionován za náležité neuplatnění vad, a to právě ztrátou nároku uplatnit práva z vadného plnění (např. případy dle § 1921 odst. 3 NOZ)

- vada vznikla až v době, kdy odběratel plně nese nebezpečí projevu vad. Zákonná úprava upravuje toliko vady, které existovaly v době přechodu nebezpečí a případná garance bezvadného stavu předmětu plnění i po době přechodu nebezpečí pak spadá pod ujednání o záruce (dle § 1919 NOZ).

7.3. Uplatnění práv z vadného plnění

Ohledně uplatnění práv z vadného plnění pak NOZ všeobecně stanoví tzv. „zachovací úkony“, které je nutné učinit ve stanovených lhůtách, a tím tak zajistit možnost vykonatelnosti a vymožitelnosti práv plynoucích z vadného plnění. Ke vzniku nároku práv z vadného plnění patří nejen výše zmíněná úplatnost smlouvy a vada předmětného plnění převzatého odběratelem, ale i včasné vytknutí vad odběratelem.³¹ Obecně NOZ stanoví lhůtu k těmto úkonům v ust. § 1921 NOZ, kterým určuje podmínky, za kterých je možné domoci se práv z vadného plnění soudní cestou. Jedná se o lhůty promlčecí, kdy zákon s marným uplynutím stanovených lhůt spojuje oslabení práv oprávněného a povinnému zakládá námitku opožděného vytknutí. Nutno dodat že zákonná úprava je velmi dispozitivní, samotné lhůty, podmínky a závazný postup stran ve vytýkání vadného plnění a vad je tak plně na smluvním ujednání účastníků. V případě nevyužití dispozitivnosti výše zmíněného ustanovení NOZ smluvními stranami a nesjednaní vlastních podmínek je pak odběratel (nabyvatel) povinen pro zachování svých plných práv vytknout vadu dodavateli bez zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost věc prohlédnout a vadu zjistit. Nejpozději však do šesti měsíců od převzetí předmětu plnění. Je však nutné vždy přihlédnout k ustanovením týkajících se upravených smluvních typů, které jsou k tomuto ustanovení speciálními. Tyto pak mohou upravovat jak samotné délky lhůt, tak i postup vytknutí vad a před zde uvedeným obecným ustanovením mají aplikační přednost.

Povinnost oznámit dodavateli vadu má pak odběratel stanovenou vcelku individuálně, kdy okamžik počátku a konce běhu lhůty je velmi subjektivní dle okolností konkrétní situace a případu. Omezme se nyní na okamžik počátku běhu lhůty, kdy primární lhůta k vytknutí vady dodavateli běží od okamžiku, kdy vytýkaná vada mohla a měla být zjištěna, např. v důsledku prohlédnutí nebo kontroly poskytnutého plnění. Pokud tuto možnost odběratel zmeškal, vadu k výše popsanému okamžiku nezjistil, bude toto přičítáno k jeho tíži. Po případném rozpoznání vady pak NOZ odběrateli ukládá vytknout vadu dodavateli bezodkladně. Ono určení trvání doby bezodkladnosti k provedení úkonu je pak velmi subjektivní, kdy je nutné zohlednit veškeré související okolnosti případu. Lhůta bezodkladnosti pak podle konkrétních případů může trvat pouze do druhého dne, ale např. u větších dodávek, které nelze považovat za bezprostřední, se tato lhůta může prodloužit o několik dní. NOZ ve stanovení bezodkladné lhůty především vymezuje požadavek na zamezení vzniku neodůvodněných průtahů. Byť je okamžik odhalení vady a s tím spojený počátek běhu lhůty pro uplatnění práv z vadného plnění vcelku zásadní, NOZ v této situaci nijak nerozlišuje mezi vadami zjevnými a skrytými. Za skrytou se považuje vada, která je pochopitelně neseznatelná již při samotném převzetí předmětu plnění odběratelem, avšak v tomto okamžiku převzetí již existovala a k jejím projevům došlo až později. I na vady skryté se pak plně užije ust. § 1921 NOZ výše popsané, jak dovozuje ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR: „Občanský zákoník rozlišuje práva a povinnosti vznikající z odpovědnosti za vady věci pouze v závislosti na povaze reklamované vady, a to ve smyslu vad odstranitelných a neodstranitelných, které člení dále v závislosti na skutečnosti, zda brání řádnému užívání věci jako bez vady či naopak nebrání; zkoumání povahy vad z hlediska vad zjevných a skrytých pro uvedený účel nepřichází v úvahu“³², ke srovnání pak i důvodová zpráva NOZ: „Práva z vad se odvíjí podle toho, jedná-li se o vady odstranitelné či neodstranitelné.“³³

Subjektivní lhůtu v přechozím odstavci zákon však omezuje maximální objektivní lhůtou v délce šesti měsíců plynoucí od převzetí předmětu plnění. Vady, včetně skrytých, které odběratel nestihne vytknout v této maximální objektivní lhůtě, může dodavatel v soudním řízení účinně bránit námitkou marného uplynutí této lhůty.

Zákon tuto objektivní promlčecí lhůtu nebere v potaz pouze v případě, kdy dodavatel o vadě (nebo skutečnosti jí zakládající) již v okamžiku předání věděl a nebo musel vědět. U těchto vědomých vad nehraje včasnost učiněných zachovacích úkonů žádnou roli, limitující je zde pouze obecná promlčecí lhůta v délce tří let, která plyne od okamžiku, kdy mohly být vady objektivně zjištěny a vytčeny poprvé. Za vědomou vadu je pak možné označovat vadu: „které si objektivně (dodavatel) musel být vědom, pokud by postupoval s požadovanou péčí (tedy buď s péčí běžnou, jde-li o neprofesionální subjekt, nebo s péčí odbornou (v rámci výkonu odborné funkce dle § 5 NOZ)“³⁴ Vědomost dodavatele pak není požadovaná ke konkrétní vadě, postačí jen vědomost o okruhu skutečností, které jsou ke vzniku vady v příčinné souvislosti. Zásadní pro postavení odběratele v případném sporu o práva z vadného plnění ohledně vědomé vady je taktéž doslovnost ustanovení a spojení musel vědět, čímž OZ stanovuje objektivnost této povinnosti.³⁵

Dle výše popsaného je pak nutné striktně rozlišovat lhůtu, ve které je objednatel povinen vadu plnění oznámit a lhůtu - promlčecí dobu - ve které musí být případná práva z vadného plnění uplatněna u soudu.

Obecně NOZ upravuje postup při zjištění vady a učinění zachovacích úkonů v § 1922 NOZ, který rozvádí výše rozebíraný § 1921 NOZ. Zachovací úkony objednatele pak můžeme rozlišit jako povinnost i) informativní a ii) dispoziční. Odběratel je nejprve povinen zjištěnou vadu dodavateli ve stanovené lhůtě vytknout s tím, že popíše vadu konkrétně, nebo alespoň její projev a vliv na plnění poskytnuté dodavatelem. Tento úkon objednatele musí vždy, pro zachování práv z vadného plnění, splňovat podmínky adresovaného prohlášení vůči dodavateli. Byť zákon formální požadavky vytknutí vad nespecifikuje a není např. povinná písemná forma, lze jen doporučit postup, který bude prokazatelný v případném sporném řízení. Splněním této informativní povinnosti objednatele pak § 1922 NOZ upravuje jeho povinnost ohledně nakládání s vadným plněním. Objednatel je povinen vadné plnění dodavateli předat, nebo se řídit jeho pokyny a plnění uschovat a naložit s ním tak aby především mohlo dojít k přezkumu vady. Podstatná je pak zásada, že případné důsledky nesprávné klasifikace vady (jejího vytčení) jsou přičítány k tíži objednatele. V odstavci 2. pak § 1922 NOZ zakotvuje důsledky řádného vytknutí vad ve stanovené lhůtě a to konkrétně stavení běhu lhůt po dobu, kterou objednatel nemůže užívat a nakládat s plněním u kterého se vyskytla vada. Jedná se pak o lhůtu k uplatnění práv z vadného plnění a i pro případně sjednanou smluvní záruční dobu.

7.4. Práva z vadného plnění

Práva jako taková, které vznikají objednateli po změně primárního závazku mezi objednatelem a dodavatelem z důvodu vadného plnění, upravuje § 1923 NOZ:

Je-li vada odstranitelná, může se nabyvatel domáhat buď opravy, nebo doplnění toho, co chybí, anebo přiměřené slevy z ceny. Nelze-li vadu odstranit a nelze-li pro ni předmět řádně užívat, může nabyvatel buď odstoupit od smlouvy, anebo se domáhat přiměřené slevy z ceny.

Zamýšleným cílem je možnost reparace a kompenzace následků způsobených vadným plněním, které objednatel přijal a jdou tímto k jeho tíži. Ve stanovených případech je možné i jednostranné zrušení primárního závazku mezi objednatelem a dodavatelem od samého počátku, kdy jsou pak účastníci povinní navrátit si vzájemně poskytnutá plnění.

Již ze samotného textu citovaného ustanovení jak pak zřejmý dvojí systém práv z vadného plnění, a to dle povahy a možnosti nápravy vady a vadného plnění a zohlednění především vlastnosti odstranitelnosti případné vady. V určité situaci pak musí být současně s neodstranitelností vady způsobena nemožnost řádně užívat předmět plnění. Doslovnou interpretací ustanovení pak dostáváme pozitivně vymezené kategorie vlastností vad: odstranitelné x neodstranitelné a bránící řádnému užívání x nebránící řádnému užívání. Ohledně výkladu citovaného ustanovení pak komentář dovozuje, že toto ustanovení zakládá jistou neobratnost zákonodárce při sloučení pozitivních vymezení režimů vad do jednoho ustanovení tímto způsobem. Možné situace pak člení do dvou režimů: „méně závažný režim nastává tehdy, je-li vada odstranitelná (A), zatímco o závažnější režim jde naopak tehdy, „nelze-li vadu odstranit a nelze-li pro ni předmět řádně užívat“ (B). Jiná situace ale upravena není. Text ustanovení tedy vůbec nepokrývá případy, kdy vada je neodstranitelná, ale nebrání řádnému užívání (C). Tato třetí kategorie jako by vůbec žádná práva z vadného plnění nezakládala. Takový závěr by však byl absurdní, je třeba textovou formulaci zákona považovat za pouhé legislativně-technické nedopatření a úpravu vykládat tak, jak to odpovídá smyslu a účelu zákona, tj. víceméně tak, jak tomu bylo v předchozí úpravě. Kategorie (A) a (C) je tedy potřeba spojit dohromady a považovat je za kategorii zbytkovou, která nastupuje tehdy, pokud nejde o kvalifikovaný závažnější případ uvedený ad (B).“³⁶

Závažnější režim porušení povinnosti dodavatele tedy kumuluje dvě podmínky - neodstranitelnost vady, která současně zakládá překážku řádného užívání předmětného plnění. O neodstranitelnosti vady lze pak uvažovat ve smyslu absolutním - kdy odstranění vady není skutečně možné, a relativním - vady jsou za určitých okolností odstranitelné, avšak vzhledem ke všem okolnostem by tomu tak bylo za zcela neadekvátních a neefektivních podmínek a náklady na odstranění vady by zcela přesáhly zisk ze samotného předmětu plnění. Za sjednaných nebo zákonem stanovených podmínek pak připadá v úvahu i fiktivnost neodstranitelnosti vady, kdy hledisko vady není založeno na objektivních skutečnostech výše zmíněných, nýbrž je odvozeno od jiného základu, nejčastěji pak vymíněného ujednáním stran.³⁷ Pro závažnější režim porušení povinnosti dodavatele pak musí být dotčena možnost řádně předmět plnění užívat s vlastnostmi odpovídajícími ujednání stran, případně vlastnostmi, o kterých dodavatel objednatele ujistil, nebo vlastnostmi odpovídajícími takové potřebě objednatele, o níž dodavatel má nebo musí mít vědomost.³⁸NOZ stanovuje souvztažnost oné konkrétní neodstranitelné vady a znemožnění řádného užití předmětu plnění objednatelem. Posouzení, zda vada brání nebo nebrání řádnému užívání věci je čistě právním posouzením zjištěných skutečností a účelu, jemuž měl předmět plnění sloužit.³⁹

Právem z vadného plnění při závažnějším porušení povinností dodavatele je pak forma kompenzace či úplné restituce závazku. Neboť se jedná o takovou vadu, příp. projev vady, která zasahuje do řádné užitnosti předmětu plnění, navíc, která nelze napravit vhodným nebo adekvátním způsobem, NOZ přiznává objednateli práva k nahrazení újmy - na poskytnutí přiměřené slevy z ceny, anebo odstoupení od smlouvy a vrácení poskytnutých plnění.

V ostatních případech, kdy poruchy plnění dodavatele nedosahují specifik výše zmíněného závažnějšího režimu, spadají veškeré případy vadného plnění s vadami odstranitelnými, případně neodstranitelnými, avšak nebránícími řádnému užívání předmětu plnění, do skupiny, kdy je objednatel oprávněn se domáhat opravy nebo doplnění sjednaného předmětu plnění anebo přiměřené slevy z ceny.

V samotném uplatnění práv z vadného plnění je pak odběratel oprávněn si zvolit z práv mu přiznaných. Dodavatel je pak touto volbou odběratele vázán. Odběratel v případě výskytu vícero vad nemusí zvolit práva z vadného plnění pro všechny vady stejná, příkladně slevu, ale může dle charakteru množiny vad požadovat odstranění jednotlivých vad a ve zbytku uplatnit své právo na přiměřenou slevu z ceny.⁴⁰ Volba práva z vadného plnění je pak často inkorporována do samotného úkonu vytknutí vady dle § 1921 NOZ, avšak není to podmínkou. Odběratel je pouze, pro řádný postup uplatnění svých práv, povinen zohlednit běh lhůty k tomu určené.

K uplatnění práv z vadného plnění jsou pak ke konci předmětné části NOZ zákonná ustanovení týkající se nákladů spojených s uplatněním takových práv a případné náhrady škody způsobené vadným plněním, a to v § 1924 NOZ a § 1925 NOZ. Subjektu, jemuž jsou přiznána práva z vadného plnění, zákon přiznává i náhradu nákladů účelně vynaložených k jejich uplatnění a domožení. V zásadě se tak jedná o veškeré náklady prokazatelně spojené se vznikem práv z vadného plnění, jako jsou např. náklady s vytknutím vady, uskladněním předmětného plnění za účelem přezkumu vady, náklady na dopravu (doslání předmětu plnění k přezkumu vady), atd. Ustanovení NOZ připouští úhradu nákladů účelně vynaložených, pokud některé úkony účastníka budou zbytečně nad rámec dané situace a skutkových okolností a mohly by zbytečně navýšit náklady spojené s projednáním práv z vadného plnění, není naplněna podmínka účelnosti nákladů. Takovým případem mohou být znalecká zkoumání v případech, kdy mezi účastníky není spor o dané vadě, a náklady na znalecké zkoumání jsou nepředmětnými, byť jsou znalecké posudky v případě sporu náklady dle tohoto ustanovení zcela uznatelnými.⁴¹ K uplatnění náhrady nákladů takto vynaložených má pak účastník lhůtu jednoho měsíce od okamžiku uplynutí lhůty určené k vytknutí vady. De facto tedy měsíc po uplynutí šesti měsíční lhůty dle § 1921 NOZ. Tato lhůta není prekluzivní, tedy marné uplynutí lhůty zakládá pouze námitky promlčení daného nároku. V ust. § 1925 NOZ pak zákonná úprava ukotvuje postavení práv z vadného plnění jako práv speciálních v soustavě sankčních a reparačních mechanismů civilního kodexu. Nárok, přiznaný z titulu práv z vadného plnění pak nelze domoci jiným právním titulem. Práva z vadného plnění jsou úpravou speciální se specifickým postupem právních úkonů účastníků ve stanovených lhůtách. Tím ale není nijak dotčena náhrada škody vzniklé a vyvolané v důsledku vadného plnění, která je v příčinné souvislosti s vadným plněním.⁴² Vzniklá majetková újma, která nespočívá ve vadnosti samotného předmětu plnění, avšak v příčinné souvislosti vadného plnění snižuje hodnotu jiné věci nebo plnění, je odškodnitelná v rámci náhrady škody.⁴³

7.5. Záruka za jakost

Mimo zákonem garantovaná práva z vadného plnění upravená jak v obecné části, řešená v přechozím textu, tak pod jednotlivými smluvními typy, NOZ umožňuje jistou mimořádnou garanci kvality předmětného plnění. Toto specifické prohlášení dodavatele, jímž zaručuje určité kvalitativní vlastnosti předmětu plnění, upravuje § 1919 NOZ. V prohlášení, které dodavatel dle tohoto ustanovení učiní je zahrnut příslib, že předmět plnění bude splňovat určité kvalitativní vlastnosti a způsobilost k užití, a to nejen k okamžiku předání (resp. převodu nebezpečí škody na předmětu plnění), ale i po určitou dobu následující. Dodavatel tímto ujišťuje odběratele o stavu předmětu plnění, i jeho kvalitách, do budoucna. Je nutné důsledně rozlišovat záruku od primárních práv plynoucích z vadného plnění. Při zákonné odpovědnosti dodavatele při plnění je stanovena povinnost řádnosti a bezvadnosti, avšak tato bezvadnost trvá především k okamžiku předání, ze standardní odpovědnosti dodavatele spojené s řádným plněním nijak automaticky nevyplývá, že předmětné plnění bude vykazovat určité faktické a kvalitativní znaky i do budoucna. Převzetí odpovědnosti dodavatelem za zachování takovýchto vlastností a specifik se docílí právě až zárukou dle § 1919 NOZ. Neboť se jedná o smluvní ujednání mezi účastníky, které není esenciálním v případném smluvním ujednání stran o předmětném plnění, ani nijak nevyplývá přímo ze zákona, je zde stanovena široká dispozitivnost dohody mezi stranami. Je obecně možné sjednat i určité podmínky přípustnosti této záruky a její vázanost na splnění dalších povinností. Typicky se pak jedná o benevolentnosti dodavatele k takovémuto poskytnutí „nadstavbového“ práva odběratele na vytýkání vad.

Předmětem - cílem - záruky je pak především smluvní ujištění o udržení vytyčených vlastností předmětu plnění. Tyto vlastnosti mohou být specifikovány v ujednání o záruce výčtem parametrů, vlastností nebo užitelnosti, které bude předmět plnění splňovat i po určitou dobu následující, popř. jsou dovozovány z okolností obvyklých konkrétnímu předmětu plnění. Dispozitivnost ujednání smluvních stran platí obdobně i u rozsahu záruky, která může být poskytnuta jak v plném rozsahu, tj. zárukou je garantováno udržení veškerých vlastností a užitelnosti jaké má předmětné plnění v okamžiku předán, nebo rozsahu zúženém. Zúžený rozsah záruky je pak dle ujednání možné vázat pouze na určité části předmětu plnění či vybrané komponenty celku, ale i na jednotlivé vlastnosti a užitelnosti. Omezený rozsah záruky musí explicitně vyplývat z právního jednání dodavatele (poskytovatele záruky) jinak se dovozuje, že byla záruka poskytnuta jako kompletní pro veškeré obvyklé vlastnosti a účel použití.

Časovým rozsahem záruky se rozumí stanovené časové období, po které trvá závazek garance udržení sjednaných vlastností, a po které je možné se tohoto závazku domáhat. Počátek běhu záruční doby se pak zpravidla váže k okamžiku přijetí či převzetí předmětného plnění odběratelem. Určení doby, po kterou je pak záruka poskytována je pak zcela dispozitivní, od několika málo dní až po záruku doživotní. Ohledně doživotní záruky je vhodné tuto „doživotnost“ specifikovat, neboť NOZ tento pojem nijak neupravuje a výkladově se tak může tato doba vztahovat na život pouze odběratele, nebo se naopak může jednat o dobu specifikovanou jako určitým způsobem neurčitou, pouze omezenou spotřebování předmětného plnění.

Jak již bylo řečeno, záruka (myšleno záruka za jakost dle § 1919 NOZ) nevzniká přímo ze zákona a je nutný úkon převzetí zcizitelem (dodavatelem) a to smluvním ujednáním, či jiným jednostranným prohlášením (typicky záruční list, vyznačení záruční doby na obalu, atp.).

7.6. Zvláštní část úpravy práv z vadného plnění

7.6.1. Kupní smlouva

O kupní smlouvě obecně je pojednáváno v předchozí kapitole této práce. V této části bych se pak zaměřil na práva z vadného plnění vztahující se ke kupní smlouvě upravená v § 2099 až 2112 NOZ a odlišnosti od obecné úpravy práv z vadného plnění.

Vadou věci v rámci koupě je dle § 2099 NOZ (soustažně dle obecné úpravy práv z vadného plnění) jednání prodávajícího, kdy není dodána věc v ujednaném množství, jakosti a provedení. Ohledně množství je pak NOZ stanoven zvláštní postup v situacích, kdy prodávající dodá větší množství plnění, než je ujednáno dohodou stran, totiž pokud kupující tento stav akceptuje a bez zbytečného odkladu poskytnutý nadbytek neodmítne, uzavírá se kupní smlouva i na toto přebytečné plnění.⁴⁴ Další výjimkou je pak jednání prodávajícího, který při předání věci nesplní ujednané množství dle uzavřené smlouvy, avšak svým prohlášením nebo dokladem při tomto předání deklaruje množství skutečně poskytnuté, v tomto případě je aplikace práv z vadného plnění taktéž vyloučena.⁴⁵ Výkladové potíže mohou nastat při rozboru věty druhé § 2099 NOZ a určení plnění jiné věci. Při plnění jiné věci se pak jedná o „odlišnosti, které samy o sobě nevedou k tomu, že by dodaná věc nemohla být použita k účelu dohodnutému ve smlouvě, avšak současně se jedná o odlišnosti oproti specifikaci vyplývající z dohody stran.“⁴⁶

Rozhodným okamžikem pro práva z vadného plnění u kupní smlouvy je pak okamžik přechodu nebezpečí škody na kupujícího, bez ohledu na to, zda se jedná o vady zjevné nebo skryté. K tíži prodávajícího pak jdou veškeré vady, které věc má v tomto okamžiku, mimo vady, na které je kupující nejpozději k okamžiku uzavření smlouvy upozorněn. Podstatné při uzavírání smlouvy je také jednání kupujícího, který je povinen bezodkladně po přechodu nebezpečí škody na věci věc dle množství prohlédnout a přesvědčit se o vlastnostech dodané věci, a který v případě nedbalosti a nevynaložení obvyklé pozornosti na uzavření smlouvy částečně přebírá rizika spojená s prodejem věci. Tzv. výluka zřejmých vad z práv vadného plnění spočívá v postihnutí neopatrnosti kupujícího, který si počínal neodpovědně. Předpokládá se, že kupující by měl a musí při běžné obezřetnosti určitou vadu na předmětu koupě seznat, aniž by na takovou musel být přímo upozorněn prodávajícím. Typickým příkladem je pak koupě již užité věci, vykazující zřejmé nedostatky. Právo na uplatnění práv z vadného plnění kupujícím na vady zřejmé však ▇▇▇ zachovává v takovém případě, že prodávající jedná vůči kupujícímu nepoctivě a vyvolává dojem bezvadnosti kupované věci.

NOZ ukotvuje ochranu kupujícího před vadami předmětu koupě (faktickými či právními), které má předmět již v okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci, typicky při nabytí vlastnického práva k věci kupujícím či převzetím věci kupujícím. Práva z vadného plnění pak dopadají i na vady, které se projeví až po přechodu nebezpečí škody na kupujícího, avšak svůj původ mají před okamžikem takového přechodu. Podstatné jsou pak okolnosti, ze kterých vyplývá, zda předmětná vada, přesněji důvod vady, existoval již v okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci. Stejně tak je právo z vadného plnění kupujícího založeno v situaci, kdy prodávající porušil svou povinnost, v důsledku čehož došlo k projevu vady.⁴⁷

Obdobně jako v obecné části úpravy práv z vadného plnění při porušení povinnosti dodavatele je tomu i u ustanovení o kupní smlouvě. Porušení kupní smlouvy prodávajícím je NOZ rozlišováno na podstatné (§ 2106 NOZ) a nepodstatné (§ 2107). NOZ výslovně nestanový hranici mezi těmito porušeními, dovozuje se, že „za vadu, která je podstatným porušením smlouvy, lze považovat takovou, o které prodávající ví, nebo musí rozumně předpokládat, že v případě jejího výskytu by kupující smlouvu neuzavřel a věc si nekoupil.“⁴⁸ V důsledku se tak bude jednat o posouzení aspektů intenzity zásahu vady do očekávání kupujícího o užitelnosti věci a jejího bezvadného užití. Nejspíše pak bude také záležet na výkladové praxi obecných soudů spočívající v posouzení intenzity zásahů jednotlivých vad do práv kupujících.

V případě podstatného porušení smlouvy dle přechozího odstavce je pak kupující oprávněn požadovat dodání nové věci (bezvadné namísto vadné), opravu vadné věci, přiměřenou slevu z kupní ceny věci, případně může odstoupit od kupní smlouvy. Je zcela na kupujícím, aby zvolil právo z vadného plnění svým rozhodnutím, prodávající je pak touto volbou vázán. Volbu svého nároku kupující uplatní prodávajícímu při vytýkání vady, nebo bezodkladně poté co vytčení vady učiní. Svou volbou je až na výjimky kupující, ale i prodávající, vázán, ke změně uplatněného nároku z vadného plnění může dojít pouze se souhlasem prodávajícího, nebo v situaci, kdy zvolená oprava věci se ukáže jako nesplnitelná. V takovém případě může kupující požadovat jinou alternativu (dodání nové věci, sleva z kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy). Pro situace, kdy prodávající věc neopraví v přiměřené lhůtě (příp. prodávající odmítne věc opravovat) je umožněno kupujícímu požadovat slevu z kupní ceny, či odstoupit od kupní smlouvy. NOZ pamatuje i na prodlení kupujícího s volbou svého nároku z vadného plnění, pokud totiž kupující nárok včas neuplatní, ztrácí svou výhodu plynoucí z přiznaných práv podstatného porušení smlouvy a je oprávněn požadovat práva plynoucí z nepodstatného porušení smlouvy.

Nepodstatné porušení smlouvy prodávajícím v případě, kdy intenzita porušení smluvního vztahu nezakládá podmínky pro postup dle předchozího odstavce, zakládá právo kupujícího při uplatnění práv z vadného plnění na přiměřenou slevu z kupní ceny anebo právo na odstranění vady. Kupující je opět oprávněn svobodně zvolit svůj nárok, avšak nabídka nároku je omezenější. Kupující by měl po vytčení vady v přiměřené lhůtě zvolit nárok, jinak bude zvolen prodávajícím. Pokud prodávající odmítne nárok kupujícího spočívající v opravě věci, nebo neodstraní-li vadu v přiměřené lhůtě, zakládá kupujícímu právo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny anebo od smlouvy odstoupit.

Postup a lhůty k uplatnění práv z vadného plnění ze závazkového vztahu kupní smlouvy pak upravuje § 2112 NOZ. Tato zvláštní úprava vychází z obecné části úpravy práv z vadného plnění a opětovně je zcela v dispozičním právu smluvních stran kupní smlouvy, jaké podmínky si konkrétně ujednají, pokud tak neučiní, vztah se řídí níže uvedenou zákonnou úpravou. Hlavním obsahem tohoto ustanovení je odlišení typů vad a následných lhůt poskytnutých kupujícímu k uplatnění práv. Ustanovení opětovně užívá vymezení subjektivní lhůty k učinění právních jednání jako bezodkladné a včasné. Zásadní je pak rozlišení vady zjevné a skryté, neboť k vadě zjevné, přímo seznatelné, NOZ stanoví lhůtu k akci kupujícího bezodkladně po provedené prohlídce věci s dostatečnou péčí, kdy mohl kupující vadu obyčejně zjistit. Skrytou vadu je kupující taktéž povinen notifikovat prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté co je s ohledem na běžnou péči kupujícího zjištěna, avšak tento moment není dle mého názoru tak exaktním jako moment prohlídky věci po jejím předání či převedení vlastnických práv k ní. Ke změně oproti obecné lhůtě pak dochází v délce objektivní lhůty k vytčení vad. NOZ pak tuto lhůtu stanovuje v délce dvou let (oproti obecné lhůtě šesti měsíců) po přechodu nebezpečí škody na věci na kupujícího. Opět se zde jedná o promlčecí právo, tedy je v případě uplynutí lhůty nutná námitka prodávajícího k pozdnímu uplatnění práv z vadného plnění kupujícím. Stejně tak jako v obecné úpravě práv z vadného plnění pak NOZ pamatuje i na zlou víru prodávajícího, který není nadán námitkou promlčení práv z vadného plnění v případech, kdy o vytýkané vadě, nebo skutečnosti jí zakládající, v době odevzdání věci věděl, nebo musel vědět.

Za určitých stanovených okolností dochází k omezení práv kupujícího na vrub práv prodávajícího. Tímto jsou případy stanovené v § 2110 NOZ. Zmíněné ustanovení pak přebírá dřívější úpravu obchodního zákoníku a za určitých okolností omezuje práva kupujícího plynoucí z vadného plnění, konkrétně pak pro nároky na dodání nové věci (výměna věci) a odstoupení od smlouvy. Ustanovení postihuje právě tyto nároky z toho důvodu, že v případě jejich uplatnění je kupující povinen věc vrátit prodávajícímu. NOZ pak řeší situace, kdy by, byť z titulu vadnosti, mělo dojít ke vrácení plnění, toto plnění s ohledem na zásadu ekvivalentnosti musí odpovídat plnění poskytnutému – tedy vrácení ve stejném stavu. „Absence stejného stavu (změna či odchylka) existuje tehdy, je-li na věci jakákoliv odchylka, jež způsobuje, že prodávající nemůže po odstranění vady věc bez dalšího prodat jako věc novou, nýbrž jako věc použitou či věc jinou než tu, kterou původně prodal, resp. předal kupujícímu. Ve výsledku sleduje základní pravidlo obsažené v komentovaném ustanovení, že kupující při splnění všech ostatních předpokladů odpovědnosti prodávajícího za vady má pouze právo na slevu z kupní ceny a opravu věci. Je-li vada neodstranitelná (neopravitelná), má kupující pouze právo na slevu z kupní ceny.“⁴⁹Kupující není výše zmíněným dotčen právě v situacích specifikovaných v rozebíraném ustanovení, tedy pokud: došlo-li ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady věci; použil-li kupující věc ještě před objevením vady; nezpůsobil-li kupující nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu jednáním anebo opomenutím; nebo prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.⁵⁰

7.6.1.1.Záruka za jakost v kupní smlouvě

Ohledně smluvní záruky sjednané jako vedlejší závazek prodávajícího ke kupní smlouvě pak platí obdobná úprava výše popsané záruky za jakost. Je nutné rozlišovat právě zákonná práva z vadného plnění a smluvní záruku prodávajícího (záruku za jakost). „Pojetí záruky za vady je pro obecné občanské právo nové. Platný občanský zákoník vychází z někdejšího pojetí služeb, které vzniklo za jiných společenských podmínek v 60. letech a bylo spojeno s institutem zákonné záruky, kterou standardní právní úpravy neznají. Osnova se vrací ke standardnímu řešení (z něhož vychází již nyní platný obchodní zákoník) a odděluje od sebe práva, která kupujícímu vznikají z vad plnění ze zákona a která vznikají kupujícímu ze záruky za jakost.“⁵¹

7.6.1.2. Koupě zboží v obchodě

Pododdílem zvláštní úpravy práv smluvních stran z kupní smlouvy jsou pak ustanovení týkající se prodeje zboží v obchodě, v § 2158 – 2174 NOZ. Tato ustanovení pak dopadají na uzavření tzv. spotřebitelské smlouvy – zvláštního druhu kupní smlouvy v tom smyslu, že do jisté míry omezuje smluvní autonomii stran ve prospěch spotřebitele (viz ochrana spotřebitele upravená NOZ).⁵² Zásadním pro posouzení, zda se jedná o tuto konkrétní smlouvu, je pak postavení účastníků smluvního vztahu. Na jedné straně osoba fyzická – která smlouvu uzavírá mimo rámec své podnikatelské činnosti a na druhé straně podnikatel - fyzická nebo právnická osoba, která samostatně na vlastní odpovědnost a účet, vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem – tedy vykonává podnikatelskou činnost, v rámci které dochází k uzavření smlouvy. K takto uzavřené spotřebitelské smlouvě pak NOZ stanovuje zvýšenou ochranu práv spotřebitele – kupujícího. V těchto zvláštních ustanoveních je dále rozšířen obsah povinností prodávajícího vůči kupujícímu. Charakter bezvadnosti plnění – věci – jež je předmětem spotřebitelské kupní smlouvy upravuje § 2161 NOZ, který vychází jak z obecné úpravy práv z vadného plnění, tak zvláštní uvedené u kupní smlouvy (kupní smlouvy na movitou věc), dochází ale k zásadní změně v postavení kupujícího v případě projevu nebo vzniku vady. Odst. 2. totiž stanoví domněnku vadnosti věci – objeví-li se totiž vada do šesti měsíců od převzetí věci, má se za to že věc měla vadu již při převzetí.⁵³ Dochází tak v porovnání s úpravou práv z vadného plnění k převrácení důkazního břemene a je na prodávajícím aby případně prokázal, že vada vznikla až po předání věci, tedy po přechodu nebezpečí škody na kupujícího.

Zvýšené ochrany se dostává kupujícímu i v samotném okamžiku převzetí věci. Byť je NOZ vyslovena neurčitá podmínka připouští-li to povaha koupě, tak má kupující právo, aby byla kupovaná věc překontrolována a předvedena k jejímu plnění funkce⁵⁴. Oproti obecné úpravě převzetí věci, a povinnosti kupujícího věc zkontrolovat, se zde jedná o přiznané právo, které zahrnuje i aktivní účast prodávajícího na prověření souladu věci s uzavřenou smlouvou.

Hlavním ustanovením upravující práva z vadného plnění v případě uzavření spotřebitelské smlouvy je pak § 2165 NOZ, který ve svých odstavcích kombinuje dvě odlišné odpovědnosti prodávajícího – jednak práva kupujícího z vadného plnění a dále práva kupujícího ze záruky, i když NOZ tyto dva instituty v jiných ustanoveních zcela odděloval. NOZ navíc v tomto ustanovení nijak neupravuje lhůtu k promlčení práv kupujícího z vadného plnění a uvedenou lhůtu 24 měsíců vztahuje pouze časovému omezení výskytu vady. Stejně tak je neúplně v odst. 2. neúplně upravena zamýšlená záruka za jakost, která dle části odborné veřejnosti zcela nenaplňuje požadavky směrnice 1999/44/ES, a absence této úpravy by mohla znamenat, že prodávající tyto náležitosti nemusí respektovat. „To je ovšem mylné chápání působení unijního práva na právní řád členského státu EU, a to zejména v případech, které jsou s ním v rozporu v důsledku opomenutí jeho transpozice. I ta prohlášení, resp. jednotlivá právní jednání, ač jsou označována jako záruky, tuto vlastnost předepsanou směrnicí nemají a jejich používání je v rozporu s právem. Prodávající, pokud takto postupují, dopouštějí se i protiprávního jednání v rozporu s pravidly soutěže (nekalostní právní jednání – klamavá reklama).“⁵⁵

Samotná koncepce uplatnění práv z vadného plnění spotřebitelské smlouvy je obdobná jako v obecné úpravě, liší se pouze v jednotlivostech uplatnitelných práv a režimu vytýkání vady. Oproti obecné úpravě práv z vadného plnění není rozhodující předpoklad míry porušení povinnosti prodávajícím. Kupujícímu je pak přiznáno § 2169 NOZ několik titulů plynoucích z vadného plnění prodávajícího, vždy ale s ohledem na konkrétní situaci, kdy jsou pro daný postup podstatné vlastnosti vady, povaha odstranitelnosti vady, i možnosti prodávajícího s ohledem na konkrétní potřebu spotřebitele – kupujícího.

7.6.2. Smlouva o dílo

Práva z vadného plnění pojící se ke smlouvě o dílo jsou upraveny v § 2615 – 2619 NOZ. Obecně se pro práva objednatele z vadného plnění smlouvy o dílo použijí ustanovení o právech z vadného plnění kupní smlouvy. Charakteristika vad – nesouladu plnění se smlouvou - je zcela obecná - může se tak jednat o vady kvalitativní i kvantitativní, případně i vady obalu, vzhledu, vady právní apod., rozsah a variace vad jsou zcela neomezené.

Rozlišení vad pak podléhá již zmíněnému režimu podstatného a nepodstatného porušení smlouvy (s odkazem na § 2106 a 2017 NOZ). Vadou podstatnou je pak opětovně takové porušení povinnosti „o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.“⁵⁶Pokud dojde k porušení povinností zhotovitele takto závažným způsobem, objednatel má obdobná práva na uplatnění jako z vadného plnění jako při porušení smlouvy kupní podstatným způsobem. Objednatel je pak oprávněn žádat po zhotoviteli: odstranění vady dodáním věci bezvadné nebo dodáním chybějící věci; odstranění vady opravou; poskytnutí přiměřené slevy z kupní ceny a případně má možnost i odstoupit od smlouvy. Oproti právům z vadného plnění u kupní smlouvy však dochází k limitaci využití nároku provedení náhradního díla. To nepřichází v úvahu v případech, kdy předmět díla nelze vzhledem k jeho povaze vrátit nebo předat zhotoviteli. Při uplatnění práv z vadného plnění a vytčení vady objednatel sdělí, jaký nárok zvolil (případně tak učiní bez zbytečného odkladu). Platí pak, že pokud objednatel volbu nároku neučiní včas, dojde k uplatnění práv z vad nepodstatných.

Ostatní vady, nesplňující podmínky výše, zakládají právo objednatele na nárok odstranění vady nebo poskytnutí přiměřené slevy z ceny díla. Pokud zhotovitel ani po vytčení vady a poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odstranění takto neučiní, objednatel může od dané smlouvy odstoupit. Nutno dodat, že dokud objednatel neuplatní právo na slevu, případně neodstoupí od smlouvy, poskytuje zákon zhotoviteli možnost dodat to, co v díle chybí, případně odstranit právní vadu, která na díle vázne.⁵⁷

Lhůtu k notifikaci vady objednatelem adresovaným prohlášením zhotoviteli upravuje § 2618 NOZ. Promlčitelnost práv z vadného plnění je konstruována totožně s úpravou v kupní smlouvě s objektivní lhůtou dvou let od předání díla.

Zhotovitel zodpovídá za vady, jež mělo dílo v okamžiku předání (přechodu nebezpečí škody na objednatele).⁵⁸ „Objednatel převezme dílo, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Dílo převezme s výhradami nebo bez výhrad. Převezme-li objednatel dílo s výhradami, nastupuje úprava práv z vad díla, které mělo dílo v době předání. Zákon rozlišuje kromě faktického předání díla, kdy dochází k přechodu nebezpečí škody, i samotný přechod nebezpečí odvislý od faktického předání díla. Může jít zřejmě o situaci, kdy objednatel dílo fakticky nepřevzal, ač tak podle smlouvy měl učinit, ale vzhledem ke smluvním ujednáním již na objednatele přešlo nebezpečí škody. Znamená to, že odpovídá za ztrátu, poškození či znehodnocení díla.“⁵⁹ Za vady vzniklé po tomto okamžiku pak zhotovitel odpovídá pouze z důvodu porušení svých povinností.

Stejně jako u kupní smlouvy, tak i u smluv týkající se zhotovení díla, nalezneme zvláštní pododdíl věnující se zvláštním formám předmětů díla. S ohledem na zaměření mé práce bych zde rozvedl zvláštní úpravu práv z vadného plnění týkající se předmětu díla, kterým je úprava nemovité věci, zhotovení, oprava nebo úprava stavby – dále jen předmětu díla stavby. Vadná plnění zhotovitele při provádění stavby upravují § 2629 – 2630 NOZ. Objektivní lhůta k uplatnění práv z vadného plnění je prodloužena na pět let od převzetí stavby, s možností, že by mohlo dojít k jejímu zkrácení, a to prostřednictvím zvláštního prováděcího právního předpisu. Současně však stanovuje limity tohoto zkrácení, a to jak v oblasti díla/stavby – pro některé části stavby, pokud jde o její délku – až na dva roky. Tato příprava pro zvláštní prováděcí předpis neplní svůj účel, neboť žádný takový předpis prozatím vydán nebyl.⁶⁰NOZ dále ponechává smluvním stranám dispozitivnost a tak mohou společně sjednat zkrácení zmíněné doby (pokud však objednatel není slabší stranou). Za zmínku stojí také odkaz na projektovou dokumentaci, na jejíž vady se tato ustanovení použijí obdobně. V ust. § 2630 NOZ je pak stanovena solidární odpovědnost za vady, a to rozšířením odpovědnosti z vadného plnění nejen na zhotovitele, ale i na poddodavatele (subdodavatele), dodavatele stavební a jiné dokumentace a stavebního dozoru. Okruh subjektů, odpovědných z vadného plnění a zavázaných k odstranění vady, případně dalším nárokům, vymezených NOZ, se tak značně rozšiřuje. V druhém odstavci zmíněného ustanovení pak NOZ stanovuje liberační důvodu zhotovitelů, kteří se tímto mohou odpovědnosti z vadného plnění zbavit prokázáním, že k vadě nedošlo jejich činností, či jejich zanedbáním povinností. V takovém případě je pak důkazní břemeno na jednotlivých zhotovitelích.⁶¹

Závěr

Tato práce je zaměřena na porušení smluvní odpovědnosti vadným plněním smluvní strany a na následky tohoto jednání zakotvené v NOZ, především v oblasti typizovaných smluv, které jsou nejobvyklejšími v podnikatelském prostředí - smlouvě kupní a smlouvě o dílo. Výklad zákonné úpravy je v celém obsahu práce doprovázen závěry ustálené soudní judikatury. Cílem této práce byl komplexní přehled právní úpravy vadného plnění, odpovědnosti za vady a práv z vadného plnění a jejich následného uplatnění.

Druhá kapitola s názvem právní jednání vymezuje skutečnosti, jež jsou hlavním předpokladem pro vystupování subjektů v právních vztazích jako takových. Na úvod této práce je tak v krátkosti proveden výklad tohoto právního institutu a jeho podstatných náležitostí. Třetí kapitola, jejíž obsahem je výklad smluvního práva obecně, osvětluje základní elementy těchto závazkových vztahů, postavených především na autonomii vůle účastníků těchto právních jednání. Ve čtvrté a páté kapitole této práce je věnován prostor dvěma nejzákladnějším typům smluvního ujednání, a to kupní smlouvě a smlouvě o dílo. V těchto kapitolách se práce zaměřuje na tyto smluvní typy především z pohledu podnikatelské praxe. Kapitola nazvaná Právní následky porušení smlouvy uvozuje následky porušení smluvní odpovědnosti, ke kterým jsou smluvní strany zavázány a předjímá tak kapitolu následující. V kapitole sedmé dochází nejdříve k vymezení oblasti vadného plnění a rozdělení na obecnou a zvláštní část zákonné úpravy. V obecné části je úvod věnován vymezení pojmu vady a vadného plnění, a následně otázce přiřazení povinností odpovědnému subjektu smluvního závazkového vztahu oproti právům smluvní strany, která byla vadným plněním na svých právech zkrácena. Po vymezení těchto překážek řádného plnění se následně dostáváme k charakteristice práv z vadného plnění a jejich definici. V práci je rozebírán nejen obsah povinností strany, která zapříčinila vadné plnění, ale taktéž jsou vymezeny i práva strany oprávněné a náležitosti právního postupu této strany k řádnému uplatnění svých práv. Cíleně se pak zaměřuji na konkrétní práva z vadného plnění přiznaná v případě vadného plnění prodávajícího plynoucí ze smlouvy kupní a vadného plnění zhotovitele plynoucí ze smlouvy o dílo.

Právní úprava práv z vadného plnění v NOZ je velmi specifická, zaujímající své výhradní postavení v oblasti uplatnitelných práv strany, která je určitým způsobem v platném smluvním vztahu poškozena na svých právech. Výhradní postavení práv z vadného plnění zaručuje NOZ tím, že újmy z vadného plnění se není možné domoci žádným jiným právním nárokem. NOZ pak zakotvuje vyvážený poměr práv a povinností na obou stranách, kdy v případě vadného plnění je prvotně povinna k náhradě strana, která vadu způsobila, nebo vadě mohla adekvátně předejít a vyvarovat se tak vadnému plnění, avšak pouze za podmínek řádného uplatnění práv z vadného plnění stranou, jež byla na svých právech zkrácena. Určitá práva, ale i povinnosti, jsou stanovena na obou stranách. Řádné nesplnění náležitých aspektů při uplatnění práv z vadného plnění, jako i včasnost tohoto vznešení nároku, pak zakládá uplatnitelné námitky v soudním řízení. Aktuální legislativa v důsledku zakládá velkou dispozitivnost ujednání smluvních stran v oblasti práv z vadného plnění, a to na vrub bdělosti smluvních stran při ochraně svých, ať již sjednaných, nebo zákonných práv. Určité otázky týkající se odpovědnosti z vadného plnění a práv z vadného plnění jsou však platnou legislativou nedokonale upraveny a v důsledku bude záležet především na tom, jak budou tyto jednotlivé rozpory vyloženy rozhodovací praxí soudů.

Seznam použitých pramenů a literatury

Literatura

1. ▇▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇ a ▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. / ▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇▇▇▇ ▇▇▇▇▇ a kolektiv. 5. vydání. Praha: ▇.▇. ▇▇▇▇, 2010. 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0

2. ▇▇▇▇▇▇▇▇, ▇▇▇. Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku: Komentář. 1. vydání. Praha: ▇.▇. ▇▇▇▇, 2013. 191 s. ISBN 978-80-7400-519-0

3. ▇▇▇▇▇▇▇, ▇▇▇▇ a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: ▇.▇. ▇▇▇▇, 2014. 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9

4. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: ▇.▇. ▇▇▇▇, 2014. 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0

5. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: ▇.▇. ▇▇▇▇, 2014. 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8

6. ▇▇▇▇▇▇▇▇, ▇. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: ▇. ▇. ▇▇▇▇, 2009. 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1

Soudní rozhodnutí

1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. října 1929 sp. zn. Rv II 29/29

2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2175/2000

3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 25 Cdo 1618/2001

4. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2007 sp. zn. 29 Odo 1335/2005

5. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 29 Odo 11/2001

6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2008 sp. zn. NS 28 Cdo 828/2008

7. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. NS 29 Odo 729/2006

8. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. 28 Cdo 171/2008

9. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 2010 sp. zn. 32 Cdo 1040/2009

10. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. 32 Cdo 4917/2010

11. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 438/2001, ze dne 5. prosince 2001 a Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 470/2005, ze dne 19. května 2006

12. Nález Ústavního soudu ÚS I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010

Zákony

§ 112, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 494, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 506, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 545, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 1725, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 1792, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 1792 odst. 2, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2085 odst. 2, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2093, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2099, odst. 2, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2110, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2113, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2161, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2162, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2586, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2587, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2589, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2590, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2598 odst. 1, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2628, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2630, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2632, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2633, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2634, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

§ 2635, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník